Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále

Nekorunovaný král rock ´n´ rollu opustil tento svět v době, kdy jsem pouze registroval, že nějaký Miki Volek existuje. Až zájem o historii české rockové hudby, vyvolaný především fenomenálním seriálem Bigbít, mne přivedl k tomuto hudebnímu dokumentu. Dvoudílná retrospektiva zásadních událostí Mikiho života, vyplněná vzpomínkami Volkových souputníků, archivními nahrávkami ale i amatérskými záběry z období těsně před smrtí. Pro pamětníky – nostalgická vzpomínka. Pro nás dříve narozené - dvě hodiny předmětu s názvem „rokenrol v Čechách“. (10.12.2010)

Mikyho Volka jsem kdysi poslouchala, dokument mě ale příliš nenadchl. Alkohol, drogy, ten člověk se jen systematicky ničil. Jeho mladí přátelé ho určitě měli rádi, škoda, že mu nedokázali pomoci. Ale to by asi nedokázal nikdo. Amatérské záběry jsou jistě cenné, ale na mě to působilo místy jako bulvár. A vůbec mi zde neseděl uhlazený komentář pana Lukavského. Jeho krásný hlas mám ráda, ale k tomuto dokumentu se podle mě vůbec nehodil. Mělo to asi působit jako kontrast k nevázanému životu Mikiho Volka, ale mně to nepřišlo jako dobrá volba. Spíš mě to dráždilo. (31.05.2023)

Jeho poslední fanynkou byla sociální pracovnice, která se oň starala. Osobně mě nikdy Volkova hudba nebavila, takže mě ani nedojímalo, když tam byly záběry naň coby na odulé zdevastované chrochně. Pro tyhle hvězdy je vůbec nejlepší, když chcípnou mladý, nemusej pak aspoň natáčet tyhle seniorský vzpomínačky. Jestli jsem to pochopil správně, tak otcem M.V. byl František Kožík? Tohle bylo v dokumentu jen nakousnuto a nedopovězeno. Volkův důvod, že nenáviděl Beatles, protože mu vzali obživu (odliv posluchačů od rokenrolu) je divný a sebestředný, i když asi pochopitelný. Kritik Černý i při smuteční řeči na Volkově pohřbu dával najevo, že je chodící muzikologická encyklopedie a že se rád poslouchá, člověk by ho nejradši poplácal po tý jeho křivý kebuli. Celkově se mi dokument líbil, protože mám rád neskutečnou trapnost a oceňuji, že se najdou filmařský nadšenci, kteří neváhají svůj idol natáčet třeba i když jde v chodítku na sesternu nechat se přebalit. Miki, jak se zdá, byl ve svém životě spokojený, protože dělal co ho bavilo a ke stáru si našel partu vocásků, kteří ho obdivovali a pomáhali mu překonat samotu. Jeho vysoké stáří už ve čtyřiceti bylo poměrně srandovní, třeba záběry když si jde pro mlíko v teplákový soupravě, o holi, v tmavejch brejlích a s prstenama, ale takhle holt s člověkem zamávají drogy v kombinaci s chlastem. Chci aspoň věřit tomu, co v dokumentu zaznělo, „nevím, jestli byl Miki šťastný, ale určitě byl absolutně svobodný“. Kamón béjbe šejk, hé bap rýba, óu jééééÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ. (29.07.2012)

Jeden z mých zásadních filmů, který formoval mé názory a pohled na svět. Život rokenrolového krále (kterého jsem nikdy neposlouchal) Mikiho Volka a jeho zarputilý boj nejen se světem, ale i se sebou samým... Igor Chaun, sám blízký Mikiho přítel, měl díky osobitému vztahu s hudební legendou možnost nahlédnout do osobního života a otevřít cestu názorům a ozvěnám hodnotového žebříčku hudebního solitéra, jehož uměleckou i životní dráhu determinovaly hranice dané režimem i světem showbyznysu. Vzácný dokument... (10.07.2007)

K hudbě Mikyho Vdolka mám asi toliko. Anžto jsem v raném harantím věku tolik toužila splynout s nekomplikovaným socialistickým hurá vkusem spolužáků a rozkráčet to spolu s Františkem Janečkem, odkojena otcovou patologickou potřebou vtloukat nám do hlavy českou bigbítovou scénu mohu dnes říct pouze to, abyste šli s počeštěným rokenrólem á la Miky Volek do prdele. Tím nechci snižovat Vdolkovy kvality coby zpěváka a rebela, ale když si to budete pouštět pořád dokola, tak skončíte na koktejlech z psychofarmak taky. Miky se srdnatě vzpíral a s téměř až sympatickým fanatismem odmítal připustit, že by cokoli krom rokenrolu stálo za snahu a tvorbu. Publikum však stárlo, kyčle začaly z toho šejkování trochu bolet, a Miky stále ne a ne přešaltovat na jiný žánr. A vsadím se, že soudruzi v tom hráli podružnou roli, on se prostě na tom rokenrolu zapích, i kdyby mu do toho Suprafon nekrafal. Do toho ta bisexualita, chlast a socialismus. No jinak než blbě to dopadnout nemohlo. Po vzoru krále Elvise natekl Miky do rozměrů, kdy se v preferenci otvorů začne upřednostňovat ten per os a vykročil směle ku svému konci. Hudebně stále příliš monotonní bytost na celoživotní obdiv, ale jako příběh hodně zajímavé! (19.01.2014)