Scénář:
Igor ChaunKamera:
Miloš KabylHrají:
Miki Volek, Radovan Lukavský (vypravěč), Leoš Suchařípa (vypravěč), Filip Menzel, Jana Krausová, Věra Křesadlová, Waldemar Matuška, František Ringo Čech, Johana Saudková, Kája Saudek, Jiří Černý (více)Obsahy(1)
Strhující osudy legendy českého rokenrolu v hudebním dokumentu Igora Chauna. Dvoudílný hudební dokument režiséra a scenáristy Igora Chauna zobrazuje strhující osudy legendy českého rokenrolu, zpěváka Miki Volka. Diváci střední generace mají bezpochyby ještě v živé paměti záhadnou postavu tohoto zpěváka, jehož hvězda v šedesátých letech zazářila, aby pak následoval ... jeho pomalý a hluboký pád.
Dokument se začal natáčet v srpnu roku devadesát šest, v den zpěvákova pohřbu, a kromě archivních materiálů obsahuje také jedinečné amatérské záběry z konce zpěvákova života, pořízené jeho mladými přáteli.
(oficiální text distributora)
Recenze (21)
Mikyho Volka jsem kdysi poslouchala, dokument mě ale příliš nenadchl. Alkohol, drogy, ten člověk se jen systematicky ničil. Jeho mladí přátelé ho určitě měli rádi, škoda, že mu nedokázali pomoci. Ale to by asi nedokázal nikdo. Amatérské záběry jsou jistě cenné, ale na mě to působilo místy jako bulvár. A vůbec mi zde neseděl uhlazený komentář pana Lukavského. Jeho krásný hlas mám ráda, ale k tomuto dokumentu se podle mě vůbec nehodil. Mělo to asi působit jako kontrast k nevázanému životu Mikiho Volka, ale mně to nepřišlo jako dobrá volba. Spíš mě to dráždilo. ()
Jeden z mých zásadních filmů, který formoval mé názory a pohled na svět. Život rokenrolového krále (kterého jsem nikdy neposlouchal) Mikiho Volka a jeho zarputilý boj nejen se světem, ale i se sebou samým... Igor Chaun, sám blízký Mikiho přítel, měl díky osobitému vztahu s hudební legendou možnost nahlédnout do osobního života a otevřít cestu názorům a ozvěnám hodnotového žebříčku hudebního solitéra, jehož uměleckou i životní dráhu determinovaly hranice dané režimem i světem showbyznysu. Vzácný dokument... ()
2/2 Je mi líto, ale tenhle portrét tzv. českého krále rokenrolu patří mezi to nejhorší, co na poli českého dokumentu v 90. letech vzniklo. Neskutečné množství vaty, zbytečně tlačené soukromí Filipa Menzla do popředí. Menzl tehdy nebyl spokojený jako herec a hledal nové místo na slunci a tak se našel jako parťák Mikiho Volka. A ani Chaun s tím zoufalým materiálem nic nevymyslel. Otázka je, kdo stál za nápadem, že takový materiál musí mít vypravěče v podobě uhlazeného projevu Lukavského. Ačkoli se to šíleně třískalo. Stejně jako vystoupení distinguovaného Františka Kožíka a jeho vyznání z lásky k matce Mikiho Volka... Nesmyslně interpretované dobové články, trapné chvilky četby F. R. Čecha přednášejícího kapitoly z vlastní knihy vzpomínek... Celé to stojí na základní premise adorace jepičí kariéry jedné z mnoha tváří klubových scén 60. let, Miki Volek se sice našel na prknech Olympiku a stal se členem Olympicu, krátce měl angažmá v SeMaForu, ale to je asi tak všechno. Počínaje normalizací se propadl kamsi na dno a z něho už se nikdy nevyhrabal. A diváci tohoto skvostu jsou bohužel nuceni sledovat tento pád pod drobnohledem. ()
S více než s desetiletým zpožděním jsem konečně viděl tento vzácný dokument, který je více než jen pouhou zábavou, ale především obrazovou sondou do počátku šedesátých let, která mnohé vypovídá o tehdejší mladé generaci a jejich stylu a tvůrčích zájmech. Filip Menzel a Igor Chaun dokázali natočit nemožné. Škoda, že nejsem pamětník jeho koncertů, protože Mikiho zjev na jevišti plus jeho černý brejle a zápaďáckej styl zpěvu, kterým provokoval, musela být tehdy velká bomba. Pravděpodobně byl asi u nás jediný, kdo uměl zpívat ve stylu Ray Charlese nebo skvělého Fatse Domina. Opravdu velmi vzácný sběr filmového materiálu, který naplnil svou roli objektivním obrazem této zvláštní doby. Zaplať pánbůh, že to někdo točí. ()
Ne nezajímavá postava naší hudební scény minulých let... ()
Hlásím předpojatost, mám ráda rokenrol a miluju zpěváky s nedomykavostí hlasivek. Pak není těžké mě přitáhnout k dokumentu o Mikim Volkovi. Ale zde bych ani nemusela být dopředu pozitivně naladěna, protože přesně takhle má vypadat životopisný dokument. ()
Přiznávám, že Miki Volek pro mne bylo jen jméno. Někdo, o kom jsem sice slyšel, ale netušil jak dramatický měl život. Díky dohromady dvouhodinové stopáži se zde sice řada záběrů několikrát opakuje, ale jinak je to velmi dobrý dokument. Možná i díky Radovanu Lukavskému, který namluvil komentář. ()
K hudbě Mikyho Vdolka mám asi toliko. Anžto jsem v raném harantím věku tolik toužila splynout s nekomplikovaným socialistickým hurá vkusem spolužáků a rozkráčet to spolu s Františkem Janečkem, odkojena otcovou patologickou potřebou vtloukat nám do hlavy českou bigbítovou scénu mohu dnes říct pouze to, abyste šli s počeštěným rokenrólem á la Miky Volek do prdele. Tím nechci snižovat Vdolkovy kvality coby zpěváka a rebela, ale když si to budete pouštět pořád dokola, tak skončíte na koktejlech z psychofarmak taky. Miky se srdnatě vzpíral a s téměř až sympatickým fanatismem odmítal připustit, že by cokoli krom rokenrolu stálo za snahu a tvorbu. Publikum však stárlo, kyčle začaly z toho šejkování trochu bolet, a Miky stále ne a ne přešaltovat na jiný žánr. A vsadím se, že soudruzi v tom hráli podružnou roli, on se prostě na tom rokenrolu zapích, i kdyby mu do toho Suprafon nekrafal. Do toho ta bisexualita, chlast a socialismus. No jinak než blbě to dopadnout nemohlo. Po vzoru krále Elvise natekl Miky do rozměrů, kdy se v preferenci otvorů začne upřednostňovat ten per os a vykročil směle ku svému konci. Hudebně stále příliš monotonní bytost na celoživotní obdiv, ale jako příběh hodně zajímavé! ()
Mikiho Volka sice vůbec neposlouchám,ale tento pro mě,syrový dokument byl vážně třída. ()
Český Elvis taky dopadnul neslavně ... ()
Díky oběma rejžům za zachycení života českého krále rokenrolu..... ()
Při pádu z rokenrolového trůnu si natloukl a horko těžko se pak zvedal. Tuto základní pravdu o Mikim Volkovi jsem pochopil už po hodině tohoto dokumentu - tedy po první části, nazvané Život. Samostatně bych ji hodnotil 4*, řekne totiž vše podstatné. Jenže je tady ještě druhá část, nazvaná Smrt. A ta má také hodinu. (Takže to vlastně není Smrt, ale Umírání.) Autoři dokumentu měli Mikiho rádi a asi chtěli, aby lidi poznali všechny stránky jeho života - i ty politováníhodné. Tímto jistě dobře míněným úmyslem u mě paradoxně ale dosáhli opaku - trpěl jsem u toho. Jako bych se díval na pořad bulvárních hyen o Michaelu Jacksonovi a jeho rozpadajícím se nosu. ... No a vypravěč Radovan Lukavský se svým tragickým přednesem celkovému dojmu také nepřidal. ()
V titulcích filmu uvedeno: režie (pouze) Igor Chaun. ()
Nebýt tak špatné režie, určitě je to osobnost na 5*, ale působilo to jako studenský dokument.. Každopádně Miki Volek je král českého RocknRollu a určitě by si zasloužil, aby nějaký kvalitní režizér natočil o něm biografický drama s názvem Král Miki. . . ()
Nekorunovaný král rock ´n´ rollu opustil tento svět v době, kdy jsem pouze registroval, že nějaký Miki Volek existuje. Až zájem o historii české rockové hudby, vyvolaný především fenomenálním seriálem Bigbít, mne přivedl k tomuto hudebnímu dokumentu. Dvoudílná retrospektiva zásadních událostí Mikiho života, vyplněná vzpomínkami Volkových souputníků, archivními nahrávkami ale i amatérskými záběry z období těsně před smrtí. Pro pamětníky – nostalgická vzpomínka. Pro nás dříve narozené - dvě hodiny předmětu s názvem „rokenrol v Čechách“. ()
Jeho poslední fanynkou byla sociální pracovnice, která se oň starala. Osobně mě nikdy Volkova hudba nebavila, takže mě ani nedojímalo, když tam byly záběry naň coby na odulé zdevastované chrochně. Pro tyhle hvězdy je vůbec nejlepší, když chcípnou mladý, nemusej pak aspoň natáčet tyhle seniorský vzpomínačky. Jestli jsem to pochopil správně, tak otcem M.V. byl František Kožík? Tohle bylo v dokumentu jen nakousnuto a nedopovězeno. Volkův důvod, že nenáviděl Beatles, protože mu vzali obživu (odliv posluchačů od rokenrolu) je divný a sebestředný, i když asi pochopitelný. Kritik Černý i při smuteční řeči na Volkově pohřbu dával najevo, že je chodící muzikologická encyklopedie a že se rád poslouchá, člověk by ho nejradši poplácal po tý jeho křivý kebuli. Celkově se mi dokument líbil, protože mám rád neskutečnou trapnost a oceňuji, že se najdou filmařský nadšenci, kteří neváhají svůj idol natáčet třeba i když jde v chodítku na sesternu nechat se přebalit. Miki, jak se zdá, byl ve svém životě spokojený, protože dělal co ho bavilo a ke stáru si našel partu vocásků, kteří ho obdivovali a pomáhali mu překonat samotu. Jeho vysoké stáří už ve čtyřiceti bylo poměrně srandovní, třeba záběry když si jde pro mlíko v teplákový soupravě, o holi, v tmavejch brejlích a s prstenama, ale takhle holt s člověkem zamávají drogy v kombinaci s chlastem. Chci aspoň věřit tomu, co v dokumentu zaznělo, „nevím, jestli byl Miki šťastný, ale určitě byl absolutně svobodný“. Kamón béjbe šejk, hé bap rýba, óu jééééÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ. ()
Tak zil král českýho rock'n'rollu. Dokument je spis na 3 hvězdy, potreboval by kratší expozice, aby se clovek nezačal nudit, ale jinak me o dost obohatil. ()
Když pít, tak jedině na ex :-) ()
Diky citlive ctenemu pruvodci Radovana Lukavskeho ( pro ten dokument obrovske plus ), zvedam na ****. ()
Režisérovi se podařil netradičně pojatý dokument v dobrém smyslu. V Česku je zvykem vymýšlet všelijak podivně pojaté dokumenty, které většinou za moc nestojí. Igor Chaun na to šel po svém. Nebojí se být otevřený, nic nepřikrášluje, je tam cítit autorství, občas ironie apod. Nádherně kontrastuje poklidný komentář Radovana Lukavského. Přestože evidentně nebylo k dispozici dost archivního materiálu a mnoho záběrů se několikrát opakuje, režisér se nebál film roztáhnout na dvě hodiny, čímž docílil toho, že divákovi opravdu utkví Miki Volek v paměti. Na druhou stranu je pravdou, že za tu dobu se toho divák mohl dozvědět více, ale to nebylo účelem. Mohl bych dát 60% nebo i 80%, ustálím se na 75%. ()