Ty, který žiješ

Fajn skeče, které fungují samostatně, ale dohromady vytvářejí "cosi", co scenáristicky kolísá mezi absurdním dramatem bez myšlenky a dutými charaktery pospojovanými lážo plážo v jakýsi paskvil. Kdyby Roy Andersson místo 93 minut dlouhého filmu vytvořil sérii fotek, samostatných krátkometrážních absurdních výlevů nebo obrazů, tak why not, potenciál to má, jenomže přišel s filmem, který celou dobu nevěděl, čím je a co má vlastně říkat (resp. vypadal, že nemá nic říkat - série hezky namaskovaných postav pěkně kompozičně rozestavěných...). Někde v půlce jsem začala s panikou zjišťovat, že jsem s největší pravděpodobností zastáncem střihu, pohybu v rámci záběru, pohyblivého rámu a co já vím čeho všeho dalšího, tzn. čehokoli, co zajišťuje změnu a pohyb a nutí vás alespoň minimálně zapojit mozek, když už vás nenutí zapojit mozek "scénář". Nic naplat. Jako umělec u mě Roy Andersson obstál, jako filmař ne.(alespoň co se celovečerních snímků týče) (29.03.2012)

Já úplně nevím, jak moc bych tenhle film nazýval surrealistickým. Ono mnoho scén, byť spolu vůbec nesouvisí nebo jen minimálně, říkají nějakou myšlenku, tím pádem tedy dávají nějaký smysl. A ono to má i nějaký smysl celkově - celý ten film je vlastně tragikomická koláž každodenních situací života, z nichž některé z nich zná asi každý z nás. Jenže ve scénách nám jsou představováni lidé, kteří působí, jako by z nich vyprchal všechen život, ale zároveň chtějí, aby se jejich život změnil k lepšímu, jenže problém je v tom, že oni sami neví, jak na to a tak se pořád litují. Může to znít jako klasický film o lidech, kteří neví co se životem, ale vymyká se jim to, protože tenhle má nějaké zakončení, pokud jsem to teda dobře pochopil - ta scéna s letadly podle mě naznačuje to, že bychom se v takové situaci měli zvednout z místa a "rozletět" se do světa (tz. zvednout se z místa, přestat se litovat a podnikat nějaké kroky ke zlepšení života, abychom se v něm nějak posunuli dál). Doufám, že to moje vysvětlení dává smysl, když tak to pak zkusím přepsat, aby to bylo srozumitelnější. Co se filmařské stránky týče - ten film je celkem zajímavě natočen, a to statickými záběry. Někoho to může začít poměrně rychle nudit, a to k tomu připočtěme ten fakt, že to nemá žádný děj, jenže mě to nějakým zázrakem dost bavilo, nudil jsem se minimálně a jen u nějakých scén a spíš jsem se vždycky těšil na to, co na mě Andersson přichystá v dalším záběru (btw, od Roye Anderssona jsem nikdy nic předtím neviděl, tohle je úplně první film, co jsem od něj viděl). Humor tady tolik není, ale když je, tak sem tam celkem zafunguje. Takže ano, mě se ten film líbil a nemám problém mu dát slabší 4*. Mile mě to překvapilo. (08.12.2019)

Ty, který žiješ je film švédského filmaře Roye Anderssona, který (ne)příimo navazuje na svůj předcházející snímek Písně z druhého patra - ať už převážně statickou kamerou, snímající jednotlivé aktéry, anebo epizodickou strukturou vyprávění. První polovina je naprosto výborná, skvěle pointované scénky a práce s více plány najednou (např. muž postávající na balkóně, přemýšlející o ničem, za nímž se dohrává dějství z předešlé scény s hlučným muzikantem a rozčíleným sousedem) říkají, že tohle točil skutečný filmař. Druhá je již o něčo slabší a smích hořkne, tragikomický pohled na celé to lidské pachtění a snažení, úniky ke snům a další, ani třeskutě vtipné být nemůžou. Přesto zaujmou jednotlivé scény nápaditou inscenací, ta svatební-snová zvlášť. Ale Písně z druhého patra jsou lepší... (03.08.2007)

Neumím to vysvětlit, ale ačkoli tenhle film postrádá příběh a střih, postrádá humor i akci, postrádá gradaci a mnoho dalších věcí, o kterých jsem si myslel, že jsou pro kinematografii nezbytné, je skvělý. V těch všech pošahaných a nevtipných scénách je jakási podivná poetika, která mě jakýmsi pošahaným způsobem nutí si některé scény pouštět znova. Nevím, jak je možné, že to funguje - ale funguje. (14.03.2010)

Nikdy bych nevěřil, že v mých očích zaboduje surrealistický film, i když tohle není, z mého odborného pohledu, surrealismus v čisté podobě. Většina scének smysl dává. Jen spolu skoro vůbec nesouvisí jako celek a film ve finále působí samozřejmě jako obrovský maglajz, když bych to měl vyjádřit až takhle expresivně. Scénky opravdu ale nejsou samoúčelné, nýbrž spíše mnohdy i poměrně promyšlené. Z tohoto pohledu se mi zdá, že ze surrealismu trošku vylézáme a je to samozřejmě jen dobře. Těžko se někdo dovede totiž podvědomě smát. Děj plyne hrozně pomalu a člověk má velmi široký prostor všímat si detailů. Mnohdy se to nejvtipnější děje někde v rožku obrazovky. Člověku rozhodně vlije trošku energie do žil pozorovat 90 minut lidičky, ze kterých už dávno chuť a veškerý elán do života zcela vyprchal. Všichni zde působí jako pouhé loutky, na kterých absolutně nezáleží. Úvod mi přišel výrazně komičtější než závěr. Jako by tvůrcům postupně docházel matroš, tudíž i nápady. Snímek je samozřejmě těžce originální a já si jeho sledování místy opravdu vychutnával. Místy zase ne. Taková óda na život. Jednoznačně tříhvězdičková záležitost. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film jsem dostal od uživatelky mat.ilda. (01.09.2015)