Import/Export

Polodokumentární šokující příběh Olgy a Pauliho, jejichž příběhy se sice neprotnou, ale jsou si velmi podobné. Seidl nám oba hrdiny ukazuje bez pozlátek a natvrdo, což si u diváků moc sympatií nezískají, ael oba neherci své postavy zahráli velmi reálně. V tomhle filmu zažijeme plno nepříjemných zážitků, ať už se jedná o zákulisí videochatů, ponižování Ukrajinky Pauliho otčímem nebo pohled na umírající důchodci připoutaní na lůžko . Drsnej film, kterej není opravdu pro každýho, ale na kterej by se měl každej podívat, aby viděl, že někdo může na tom být hůř než oni. (23.02.2009)

Syrová sonda do situace v současném importně-exportním evropském společenství. Rakousko a Ukrajina prezentovány jako země poměrně blízké geograficky, ale nekonečně vzdálené ekonomicky (cesta rakouských hrdinů na Ukrajinu v mnoha ohledech připomíná střet kolonialistů a divochů) v příběhu dvou postav, jejichž pozice na spodu společnosti je dána vědomou volbou (rakouský hrdina) a cejchem místa narození (ukrajinská hrdinka). Krom rakouského supertématu emigrantství/imigrantství zkoumá Ulrich Sedil obecné téma diváckých tabu - svým experimenetm s šokujícími scénami naznačuje proměnu morálky současného člověka. Zatímco otevřené pornografické scény na nás nepůsobí nijak skandálně, scény z domova důchodců nás drtí svou nesnesitelností a strachem z personifikace smrti. Člověk minulého a předminulého století měl hranice tabu nastaveny přesně naopak - smrt byla společně prožívána v rámci rodiny (a třeba i vesnice), kdežto pornografie byla něčím absolutně nepatřičným. (21.11.2007)

Takže tady máme ženu z Ukrajiny, která jede vydělat peníze svému miminku (které ale zůstane v Ukrajině) do Rakouska a pak tu máme muže, který je z Rakouska jede z otcem makat do Ukrajiny. Ti dva se nikdy nepotkají. Tak, a tohle je celý film. Žádné emoce, žádná scéna bez hloubky, prostě nic, co by bylo zajímavé nebo artové. Teda ano, za celé dvě hodiny a něco tam je jedna jediná scéna, která má hloubku a emoce (ta, kde tančí někde ve skladě s tím důchodcem). Ale jedna dobrá scéna za celý film, který do toho všeho má ještě dvě hodiny? To je špatný vtip. Pak si budu pamatovat ještě ten karneval, ale tím to končí. Příběhy lidí, kteří mají smůlu, ale je to natočené tak, že to s nimi divák neprožívá a nakonec to vlastně ani neskončí. Možná Ulrich Seidl zaklíčoval nějakou strašně hlubokou myšlenku do těch blábolů důchodců, ale jestli tomu tak fakt bylo, tak je to celé oproti té naladě akorát tak na smích. Pak je v tom filmu hodně odkazů na Slovensko, třeba jedná část se točila v Luníku IX. Nebo taky máme Slovensko v té hospodě, jak tam balí tu Ukrajinku, tak na stole jsou tácky Zlatý Bažant (slovenské pivo). Ale abych pana Seidla jen nekritizoval - ty statické záběry ten film zachraňují a jsou na něm to nejzajímavější. Takže za to jedna hvězdička. A ta druhá za odvahu natáčet něco v Luníku IX. To je opravdu jen pro silné, ty záběry ve filmu to i jasně říkají. Ale art to teda není, vlastně mi ani nepřijde, že by se o to Seidl aspoň pokoušel... 2* (19.10.2018)

Přiznám se, že jsem čekal více. Téma vypadá hodně slušně. Začátek na ukrajině sliboval velkou sílu. Nicméně po příjezdu Olgy do Vídně to vyšumělo. Druhý příběh byl ještě mnohem slabší. Kamera byla místy vynikající, ale ten scénář nebyl dobrý. Mít dva rozdílné příběhy, které se protínají pouze náznakově by ještě šlo, ale ani jeden nebyl výrazný. Pouze to klouže po povrchu. Zajímavé byly záběry ze Slovenska a místy slyšitelná slovenština a čeština. (31.05.2012)

Tak jako Olga a Pavel, ani import se nesetkává s exportem; mají však něco přiléhavě společného: obchod. A na obchodu se podílí víc lidé než věci. Zde jsou lidé snad méně než věci - alespoň z určitého pohledu; samozřejmě z pohledu obchodu. Zato jsou zde obnaženi až na dřeň. Snad to ani víc nejde (odhlédneme-li od koncentračních táborů a pod.). A možná právě proto mi nebyla Olga ani Pavel nijak sympatičtí; zato mi byl sympatický režisér filmu Ulrich Seidl (jsem stejný ročník jako on), který (zde) prokazuje svůj "šestý smysl" pro vyhrocování situací. A k tomu (zde) nepoužívá žádné brutální, akční, podbízivé či zlehčující prostředky; když jde na krev, musí být vidět. Ale tahle krev (přestože je vidět) není tou krví, která z nás vytéká, ale tou, která nám koluje v žilách. Vždycky je třeba myslet na to, že asi máme víc štěstí než rozumu, že jsme se (dosud) nedostali do takové (nebo podobné) situace jako symetrický pár - Olga a Pavel. (13.01.2017)