Vyznání Anny Elliotové

Den předtím jsem viděl adaptaci z r. 1995 a musím říct, že ta byla mnohem lepší. Herci (a hlavně teda Anna) sice víc pasovali do svých rolí v tomhle filmu, ale ve verzi z r. 1995 byli mnohem zábavnější a větší zm*di (Anina sestra, která pořád něco jedla, ta druhá, hypochondrička, otec, pomlouvajicí všechny níže postavené...). A taky tam bylo všechno lépe vysvětlené, z této verze bych asi spoustu scén nepochopil. (06.10.2017)

Více než „Pýcha a přemlouvání“ choulila se v Anně Elliotové naděje a doufání a světlo prozření svitlo kapitánu Wentworthovi po jeho osmileté zatvrzelosti a uražené pýše odmítnutého nápadníka. Opětné setkání po letech rozbouří vlny jejich dřívější důvěrné náklonnosti, byť exsnoubenci se rozsvítí až v posledních sedmi kapitolách. Váhání jeho však zcela ospravedlní upřímné vyznání a vylití citů v dopise milostném plném vášně, rozervanosti, nejistoty a doufání a nakonec odzbrojujícího vyznání lásky, kdy s adresátkou viktoriánské Anglie zatočí se svět a čtenářkou 21. století též. Ta musí na chviličku knihy odložiti a přemítat a doufat v to, že milostný dopis není muzejní vycpaninou a stále se v době iPadů internetů esemesek Ufounů tabletek a dalších šíleností vyskytuje a není druhem vyhynulým. Protože pak by tento svět opravdu nestál za nic. * Film představil Annu utípnutou, takovou chudinku bez názoru a naprosto zchvácenou maratonem závěrečným. Koukaje vyjeveně na ten výkon sportovní, pochopení zám(v)ěru tohoto moderního jaksi se nedostavilo. Sapristi – a polibek na veřejnosti? Zhola nemožné! Divačka udivená s očima vytřeštěnýma musela vydýchávati... Dopis milostný utekl scénáristovi zcela, což je ovšem velká škoda a absence zásadního nedosáhne na plné ohodnocení. Doplňkem k filmu je zcela nezbytně kniha... (Navrch místo bruneta urostlého kapitán byl blonďák hmm mm.....) (14.12.2015)

Až na ten závěrečný několika set metrový sprint v dobovém kostýmu naprosto klasické, ale příjemné televizní zpracování u nás ne až tolik známého románu Jane Austinové Anna Elliotová. Mladá žena byla před osmi lety donucena ke zrušení sňatku s chudým Wentworthem. Po osmi letech však z něj je bohatý a pohledný kapitán britského námořnictva a zásluhou osudu se opět dostává do blízkosti rodiny Elliotů. A jsme v romantickém dramatu, takže asi víme, že po mnoha peripetiích se vše vyřeší. Televizní zpracování netrpí na výpravu, ta je dobrá a opět nás zavádí do oněch starších dob. Hudba: Martin Phipps (20.09.2010)

Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. (26.10.2009)

Nebýt té otřesné scény v závěru, dala bych možná i tak trochu nezasloužené čtyři hvězdičky, protože přes všechny svoje nedostatky (a že jich tam je) má ten film úžasnou atmosféru a několik opravdu působivě nasvícených scén. Ale když se na konci Anna rozběhla za kapitánem Wenthworthem přes celý Bath a pak ještě zpátky, došlo mi, že tři hvězdičky jsou až dost. Koneckonců Sally Hawkinsová v hlavní roli není zrovna bůhvíjak sympatická (mimochodem, nikdy bych nevěřila, že můžou empírové šaty někomu neslušet, ale ona zvládla i tohle) a Rupert Penry-Jones má po celou dobu tak neuvěřitelně vážný výraz, že to působí až komicky. Ve srovnání s o dvanáct let starší verzí nemá tahle adaptace šanci obstát. (17.06.2010)