Tiché světlo

Tiché světlo jako mix Bergmanna a Dreyera (u něj hlavně interiéry – jsou jak ze Slova), námět jak z Vardové Štěstí, pocit ze „světa“ jak v Trierově Prolomit vlny, příroda jak z Tarkovského – tedy: „už viděno“ – není to nic zbrusu nového, nová je pouze kamera, nádherná, nové je vedení naturščiků. Reygadas není myslím jen festivalová bublina. Zajímalo by mě, jak by se doplnilo jeho občas zpomalené upřílišněné duc-hovno s tím naspeedovaným nafoukaným snobem Gasparem Noem (který se ve svých lepších kouscích dostává k témuž skrz špínu města a rychlosti) – kdyby si pánové třeba rozdělili film po scénách, aby z toho nebyla jen estétská snobárna. Velmi silné 3. (28.08.2018)

Na představení v Torontu přítomný režisér divákům slíbil film bez „syrového sexu“, a bez ohledu na pobavený tón, se kterým tato slova pronášel, se opravdu zdá, jako by Reygadas považoval posun od těla k duši za pokrok ve své kariéře. Mě osobně se popravdě po tělesnosti a opulentním, leč funkčním stylu (barokních pohybech kamery, vizuálně-hudebních plochách s transcendentními účinky) zejména SOUBOJE S NEBEM stýskalo. Příběhem farmářova váhání mezi dvěma ženami zasazeného do uzavřené bílé komunity mluvící zvláštním jazykem vycházejícím z němčiny, úplnou absencí jiné než reprodukované hudby, klidným snímáním s několika výraznými dlouhými záběry, scénou zmrtvýchvstání, užíváním neherců – tím vším se Reygadas velmi zjevně hlásí k tradici spirituálního filmu, zejména Carla Theodora Dreyera. Stejně jako Tom Tykwer točící Kieslowského není Kieslowským, podobný pocit jsem měl i z tohoto spojení. Reygadas je nepochybně talentovaný režisér, jeho aspiraci zklidnělého spiritualisty ovšem moc nerozumím: ztrácí tím na své originalitě a hodnocení jeho nejnovějšího filmu se tak nutně omezuje na poměřování jeho a mistrů, kterým klade hold. Pro mě je to hold spíše mechanický a zcizující: jako celkem obyčejná historka, byť v neobyčejné komunitě, s nasazeným spirituálním filtrem - aneb jak by to vypadalo, kdyby byl Reygadas Dreyerem (kterým není). Reygadas sice prokazuje cit pro zvolené prostředí a bressonovsky oživlá herecká "dřeva", z filmu přesto příliš čouhá režisérova ambice, vědomí toho, co chtěl a priori dosáhnout. (07.10.2007)

Spoilery. Hvězdička za práci s kamerou. Zbytek představuje ten nejtuctovější příběh o milostném trojúhelníku, natahovaný nekonečnými záběry, absurdními prvky (dramatická smrt v prudkém lijáku následována zázračným zmrtvýchvstáním) a zasazením do rádoby atraktivního prostředí náboženské sekty. Nekonvenční způsob života, specifický jazyk a miliarda árijských dětí z nudného a již tisíckrát zpracovaného námětu originální film netvoří. Úvodní a závěrečná desetiminutová časosběrná sekvence je pak brilantní ukázka nesmyslné onanie režiséra. Nadhodnocené. (13.04.2014)

Celý film pôsobí ako keby sa vôbec neodohrával v Mexiku. Nebyť dvoch vodičov kamiónu, tak neviem určiť, kde sa to celé nachádza. Každopádne Reygadas prešiel vývinom. Hlavný hrdina tu nie je tulácky gerontofil ako v Japón ani sebadeštruktívny tučko z Battle in Heaven. Hlavný hrdina Jacob sa zamiluje do druhej ženy pričom má rodinu. Tým, že sú členovia kresťanskej komunity, ktorá funguje ak tomu správne rozumiem, vzťahovo medzi sebou, je to niečo o čom sa vie a čo je dôležitejšie vedia o sebe aj všetci z milostného trojuholníka. Jacob sa snaží zachovať správne, ale priznajme si to...nejde mu to. Teraz. Jedná sa o vyprázdnení naratív. Film až na poslednú vsuvku, ktorú by som počastoval prívlastkom magicko realistický si drží líniu poetiky a pomalosti. Je to ten typ filmov aké mám rád. Možno že zmena kameramana je trochu cítiť, ale film plynie, má špecifickú atmosféru a má niekoľko presahov. Určite niečo čo odporúčam. Má to pekné momenty. Hoci sa decká, sem tam kuknú do kamery. (12.04.2020)

ocenenia : MFF Cannes 2007 - Cena poroty (spolu s filmom "Persepolis") ◘◘◘◘ Dlho som váhal medzi 3 a 4. Príliš často som počas filmu pozrel na časomieru. Nie je pre mňa ľahké vydržať sedieť cez 2 hodiny pri ca. 15 scénach. V ich rámci sa odohraje príbeh lásky, rodiny, komunity a 'vyššej moci'. Malickovská kamera a celkový štýl prestupujú celým spracovaním, aj keď dlhé zábery sú pridlhé aj na Malicka. Výbornou autorskou voľbou bolo prostredie a jazyk, ktoré nás stavajú (možno aj symbolicky) na pomedzie dvoch svetov - jazyk je niečo medzi nemčinou a holandčinou, prostredie je niečo medzi USA a Mexikom. A postavy sa pohybujú vo svete čisto reálnom, no z dlhých záberov a zvolenej filmovej reči cítiť snahu vyzdvihnúť ich ukotvenie vo svete 'nadreálnom'. Príbeh je určite zaujímavý aj náboženskou komunitou, v ktorej sa odohráva, chvíľami sa mi nevdojak pripomenul Olmiho Strom na dreváky a jeho tichá religiozita. Tak či tak však film nedokázel (mne) sprostredkovať tak silný zážitok, ako chcel, a bol najmä zoskupením krásnych aj priemerných scén nasnímaných s veľkým citom pre obraz, s veľkou túžbou byť autentický, pravdivý, čo žiaľ, niekedy pôsobilo až rušivo ... pre štvrtú hviezdičku som sa rozhodol až pri záverečnej scéne, ktorá bola naozaj originálna a krásne podivná (15.05.2011)