Tiché světlo

Ach, ten démon všechny chlapy jistého věku prostě asi nemine, že. Myslím tím mužského, který se najednou cítí tažený z rodinného hnízda za jinou sukní. Nejdřív "Ničeho nelituju" a pak "Dal bych cokoliv za to, kdybych mohl všecko vrátit zpátky" - taky klasická věta, ne? Fakt mně s tím někdy štvou. To napětí ve filmu, které vytváří tichost scén a jejich hrdinů, je něco neuvěřitelného, že mu odpouštím i to cosi, co u Reygadase zavání, hm, estétstvím? Kdo to napsal, že náboženství a erotika (no, u tohohle filmu by sedělo ai ještě jiné slovo) mají cosi neodolatelně společného, ne úplně srozumitelného a přitažlivého? No prostě pro mě dost zajímavý zážitek, budu zvědavá, kudy se Reygadas vypraví v dalším filmu. (17.06.2009)

Spoilery. Hvězdička za práci s kamerou. Zbytek představuje ten nejtuctovější příběh o milostném trojúhelníku, natahovaný nekonečnými záběry, absurdními prvky (dramatická smrt v prudkém lijáku následována zázračným zmrtvýchvstáním) a zasazením do rádoby atraktivního prostředí náboženské sekty. Nekonvenční způsob života, specifický jazyk a miliarda árijských dětí z nudného a již tisíckrát zpracovaného námětu originální film netvoří. Úvodní a závěrečná desetiminutová časosběrná sekvence je pak brilantní ukázka nesmyslné onanie režiséra. Nadhodnocené. (13.04.2014)

Beru zpátky to, co jsem si o Reygadasovi myslel po Japonsku - ten chlap fakt umí natočit dlouhý záběr tak, aby nenudil. Tiché světlo je toho dobrým důkazem, protože i přes dlouze natažené záběry (pravda, někdy je to zbytečně dlouhé, ale většinou to nevadí) a jednoduchý děj to dokáže chytnout. Původně jsem se obával, že to zajímavé mi tak vydrží do půl hodiny nebo hodiny, no a po hodině to bylo ještě zajímavější než předtím. Filmů o milostném trojúhelníku je dost, ale v životě jsem neslyšel o žádném z uzavřené náboženské skupiny. Tohle z toho dělá ještě zajímavější podívanou, dokonce i naprostí neherci, co tady hrají, přesto hrají celkem dobře (v závěru to teda ale emotivnější být mohlo, i když to schéma postav - uzavřená komunita, emoce uzavřené v sobě - tam sedí, takže ok). Spousta obrazů krásně nasnímaná, dokonce Reygadas měl i štěstí na mraky a ten poslední záběr - nádhera. Fakt, nádhera, se skvělým laděním barev přírody. Pro mě osobně jeden z nejlepších filmových záběrů, co jsem kdy viděl. Je ale třeba říct, že to rozhodně není film pro každého. Několik věcí mi tu vadí, ono to fakt občas je moc zdlouhavé, ale naštěstí málokdy. Silné 4* a myslím, že to nebude poslední film, co jsem od Reygadase viděl. (19.01.2019)

Ty dlouhý nudný záběry, strašná nuda. Připomnělo mi to stejně nudný filmy Andreje Tarkowského. Navíc děcka čuměly do kamery, déšť byl nerovnoměrnej, jediný ukázaný emoce jsou smutné či depresivní atd. Ale to hlavní: dost nezajímavej příběh, kterej by se dal říct za cca. 15 minut. Ve skutečnosti to vůbec nestálo za zfilmování. Žili jak nějaká zkurvená křesťanská sekta... (18.12.2008)

Rozhraní vizuální optiky a krásou doteku výjimečnosti. Carlos Reygadas je pro mě nejlepší filmový režisér v historii filmového pásu. Dvojnásobně na filmovém plátně. Dotek jeho dvorního kameramana Alexise Zabého je unikátní - nazval bych to "Tam, kde mezi hvězdy vychází slunce přichází filmy z jiného světa. Optika nadpozemská, nadčasová (Reygadas společně s Zabém jsou filmový vědci). Dlouhé hypnotické záběry života překračují hranici kinematografie." Carlos Reygadas a jeho filmy jsou vlastně plynutí svého času a pomalé záběry doteku galerii. Vyčkávání na počasí, východu a západu slunce, spojení lásky, zachycení emocionálního dopadu na diváka. Každý jeho film zanechává poselství, výjimečnost v závěrečných titulcích. Tiché světlo překonává všechny filmové hranice a standarty. Post Tenebras Lux temnost mexické tamní reality. Japón doteku Boha a myšlenek o konci života. Reygadas se nebojí otevřeně a obrazy mluvit. Pro mě je v jeho filmech ticho a plynutí pomalých záběrů ozvěna myšlenek. (04.10.2016)