Mamut

Po přečtení zdejších ohlasů jsem měla trochu obavy, ale v tomto případě se opět potvrdil fakt zcela opačný. Nenechat se příliš ovlivnit jak negativními, tak kladnými komentáři, snímek na Vás může často zapůsobit přesně opačně. To je právě i případ Mamuta. Ve dvou hodinách stopáže jsem nenašla místo, které by mě nudilo, nebo bych měla pocit, že je obsahově prázdné. Snímek je krásně a citlivě ztvárněnou ukázkou jedné obyčejné rodiny a zpracovává aktuální témata. Stereotyp, konzumní styl života, moderní vybavení, prací zaneprázdnění manželé, dorůstající dítě, které své rodiče sotva vidí, odcizení a citové strádání. Stačí však jedna pracovní cesta Lea Vidalese do Thajska, která spojí mozaiky několika různých osudů, a nově získané skutečnosti a zážitky oběma manželům změní pohledy na svět okolo nich, i na ten, v němž žijí oni. Opět dokonalý Gael García Bernal i přirozená Michelle Williams. Nádherná scéna, když se Gael setká se slonem. Není třeba žádných slov, stačí ten pohled... Pro některé možná chladný, prázdný a dlouhý film, pro mě skvělý a osobitý filmařský zážitek. Velmi výstižný a podnětný komentář uživatele Radocation. (03.05.2012)

Lukas Moodysson není žádný Guillermo Arriaga a Mamut tedy prohrává zejména zjevnými paralelami s Babelem. Vysoustružit podobný scénář není nic jednoduchého a tenhle je dobrý spíš v drobnostech, ale jako celek je roztažený, až nudí. Celé to pak zachraňuje jednak Moodysson jako režisér a hlavně výborní herci, lépe řečeno herečky. Film je totiž hlavně o matkách, které nemají čas na své děti, protože se starají o cizí. Gael García Bernal tedy nemá moc možností s ženskými kolegyněmi soupeřit, a vlastně je z něj jen další zbytečná připomínka mistrovského Babelu. (21.06.2010)

„Budeme si teď muset najít novou chůvu“. Nemohlo snad zaznít nic výstižnějšího, než tato závěrečná (věcně) vyřčená věta z úst hlavní hrdinky. Propast mezi oběma světy je tak hluboká, že ač se budeme snažit sebevíc, pořád to bude „dostatečně hluboko“, aby se nic zásadního nezměnilo. Nicméně to nic nemění na faktu, že je důležité to zkoušet stále znovu. Pokud by totiž zhasla i ta poslední špetka naděje (solidarity), můžem to tady rovnou nechat srovnat se zemí a začít („někdy příště, někde jinde, velkým třeskem“). Snímek Mamut si zcela jistě nejvíce užijí (resp. prožijí) ženy-matky, nicméně režisér L. Moodysson zde řeší paralelně (ne)závisle na sobě více témat, takže pokud zrovna nejste „matka 7leté dcery“, neznamená to ještě nutně, že vás snímek nebude mít čím oslovit. Jedinou (opodstatněnou) výtkou může být právě ta „naháněná“ několika témat (resp. úhlů pohledu) a s tím spojená určitá roztříštěnost, kdy by určitá(é) situace (scéna) zasloužila více rozpracovat (popř. ji zcela vystřihnout) a nepůsobila tak v divákových očích poněkud prvoplánově (viz scéna telefonátu filipínské prostituky Cookie svému dítěti), byť každý jasně vidí její účel (režisérův záměr). Troufám si jednoznačně tvrdit, že vyzrálejší režisér typu Ińárrity by si toho byl dobře vědom a těchto chyb(ek) se vyvaroval. Přiznávám však, že porovnávat tyto dva režiséry není zcela fér, každý z nich se přeci jenom vydal (filmařsky) zcela odlišnou cestou (resp. použitým vypravěčským stylem) a to i obsahově. To je však (co se mých výhrad týče) vše. I přes výtku nakonec chválím volně plynoucí režii, civilní herecké výkony (v čele s M. Williams) a zejména potom britské Ladytron v čele s ústřední „ Destroy Everything You Touch“. 78% p.s. to uživ. Blizzard. Když už mermomocí toužíš po tom být šokován a zažívat zvraty, zkus to někdy o víkendu na Letné. Takový Pepík Hnátek by mohl vyprávět...... já naopak (nejen ve světle těchto experience) takovéto snímky vítám. Zajímavý komentář (pro mě): uživ. seeker23 (17.04.2012)

Příběh ukazující realitu všedních dnů, zdůrazňující obrovské rozdíly životních podmínek v dnešním globálním světě. Ve výsledku však ukazující, že ať už jste chudí či bohatí, tak problémy a výčitky máme všichni stejné. Podstatou filmu je zamyšlení se nad vztahem rodič-dítě: nic není tak důležitého jako společně ztrávený čas, ať už si namlouváme cokoliv. Škoda, že ani uvědomění si tohoto faktu nás nepřiměje změnit náš život a naše priority. Tento snímek nepatří k těm, které vás vtáhnou okamžitě do děje a zaujme v první minutě, ale rozhodně se vyplatí počkat si na celkový dojem, který je v tomto případě velmi inspirativní a nutící k zamyšlení. Významným plusem je zde navíc výborně vybraná hudba, která dokonale dokresluje děj filmu. (19.01.2010)

Povrchní srovnávání s Babelem, které každého napadne kvůli Bernalovi, pohybu mezi exotickými a západními lokacemi a důrazem na děti, zastírá, že jde o snímek radikálně odlišný. Na úrovni výstavby dokonce opačně fungující, místo propojování je postaven na rozpadání. Příběh je zdánlivě mnohem tradičněji vystavěný z hlediska propojení jednotlivých příběhů - žádné nesouvislé děje, které se možná protnou, jenže nenápadnější forma ukrývá silný obsah, téma citové i prostorové vzdálenosti a blízkosti je mnohem obecnější, než aby, jako v Babelu, pouze zkoumalo rozdíly a paralely mezi chudšími a vyspělými zeměmi. To je zde, byť silně akcentováno, sekundární. Postavy důsledně prožívají intimnější či emotivnější vztahy pouze s cizími lidmi a atmosféra snímku osciluje mezi něhou a destrukcí, popem a dekadencí, stejně křehkým způsobem jako doprovodné písně od Ladytron. (24.02.2010)