Noc

Toto Antonioniho dielo mi zatiaľ ako jediné pripomínalo tvorbu Felliniho, ale to tiež len kvôli vyššej spoločnosti, v ktorej sa odohrávalo. Niekomu môže preto pripadať snobské a pre čiastočnú absenciu príbehu zas nudné. Ale ja, po tejto zatiaľ tretej skúsenosti s režisérom, musím s radosťou poznamenať, že mi konečne jeho štýl sadol. Možno aj preto, že sa okrem zjavného zamerania na obrazovú stránku, dbalo tiež na scenár, ktorý bol natoľko filozofický, ako len film so spisovateľom v jednej z hlavných úloh môže byť. "Život je taký, aký si ho dokážeme vytvoriť svojím dielom." A tiež tu išlo o vzťahy, ktoré vraj v literatúre začínajú byť znova v móde. Monica Vitti bola s tmavými vlasmi ešte omnoho krajšia ako zvyčajne, ale to nie je vôbec jediný dôvod prečo ma film doslova priťahoval. Podstatný bol čiernobiely vizuál, ktorý filmu pristal ako iba málokedy (a to mám v obľube napríklad aj starý Hollywood). Kontrast bielej košele pod tmavým oblekom a kravatou, vzbudzoval svojou atraktívnosťou pozornosť. A pri tom išlo o niečo úplne banálne. V tej chvíli som si uvedomil, prečo myšlienky koketujúce so zmyslom života znejú tak vznešene. Mnohým sú tieto všepravdy jasné, ale len málokto ich vie, či trúfa si opísať správne. Javy, ktoré sú prirodzené, tiež možno pôsobia ako samozrejmosť, ale v správnom okamihu sa stávajú dokonalými. Ako noc, keď sa odráža na pokojnej hladine záhradného bazéna. Žena, keď odoláva len pre pôžitok z neukojeného pokušenia. Slová, keď sú správne formulované. Alebo obraz, keď je zachytený tak sugestívne, že ním vidíme o vyše päťdesiat rokov do minulosti. (02.04.2014)

Stejně jako miluju Felliniho La dolce vita, miluju i tenhle blízce příbuzný Antonioniho existenciální majstrštyk. Skvostnou práci odvádí kameraman, ale jeho nejcennější devizou jsou myslím herci - neumím si v něm představit jiný natož lepší herecký pár, než duo Jeanne Moreau a Marcello Mastroianni. Oba dva jako kdyby se pro svoje role narodili. Miluju záběry, ve kterých mlčenlivá sfinga Lidia zvědavě i znuděně bloumá ulicemi i snobským večírkem, bezcílně, odtažitě, jen jako nezaujatá pozorovatelka životů jiných lidí. Miluju scénu, ve které Giovanni s Lidií "rozervou na cucky" Valerii (Monica Vitti). A miluju samotný konec filmu s četbou milostného psaní... "Kdo psal ten dopis?" "Ty." Silná scéna, asi nejsilnější, kterou od Antonioniho znám. (29.01.2015)

Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. (17.05.2018)

"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. (26.11.2012)

Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující. (07.09.2006)