Rozbouřené vody

Výborné, a řekl bych i originální drama o mladém muži Janovi, o kterém se z flashbacků dozvídáme, že neúmyslně zabil pětiletého chlapce a po odpykání trestu se vrací ve svém rodném městě do normálního života. Druhá linie příběhu popisuje Agnes, matku onoho chlapce, která se nikdy nedokázala smířit s jeho ztrátou a najednou se musí vypořádat s tím, že jeho vrah je opět na svobodě. Od poloviny filmu se zvyšuje tempo a narůstají i emoce, a to díky kontrastu v chování obou hlavních postav, jelikož Jan při zoufalém hledání odpuštění působí zklidněně a tiše, tak chování Agnes působilo velmi hystericky. Závěrečné chvíle se nesou v jemně lyrickém tónu, zato se srdcervoucími emocemi, které ve mě doznívaly jen velmi pomalu. (12.04.2014)

Nedívalo se mi na to vůbec lehce a nemohla jsem nevzpomenout na Druhou šanci. Samozřejmě tu dánskou. Téma s dětmi není nikdy lehké téma, obzvlášť když v tom hraje roli zločin. Psychologické drama o vině, beznaději, pomstě a odpuštění je tady servírovano syrově, jak jen to jde a jak to umí jen seveřani. K tomu úžasný nástroj, jako jsou varhany. Z toho běhá mráz po těle, jen se rozezvučí první tóny. A když je skvostný scénář a úžasné herecké výkony, co víc si může divák, fajnšmekr přát. (19.01.2020)

Ty dvě pecky...chci se vymezit vůči těm aktuálním 81 procentům. Tenhle film si je nezaslouží. Ždímat za každou cenu divákovi city, to je jakási podivná podlost. A tady o nic jinýho vlastně nejde. Filmovou matku nechali odpustit...ale proč? Mohl by někdo něco takového chtít po nějaké skutečné matce, která by podobným způsobem přišla o dítě? A tenhle film je jako vzkaz ve znění "vidíš, jde to, jenom musíš chtít, ty bláznivko pomatená". Některý věci prostě odpustit nelze, a nic na tom nemění ani vrahův věk, natož jeho vzhled nebo fakt, že hraje pěkně na varhany. Jinak bych rád poukázal na to, že děti, který už si všímají sousedů a dokážou určit, že ten a ten pán bydlí v tom a v tom domě, se UŽ NEVOZÍ V KOČÁRKU. Jo, bez něj by to nešlo, já vím. Pak je ovšem celý tohle drama vystavěný na holým nesmyslu. Proč ho tedy brát vážně? Ne, tohle je poctivý asi jako kvalitní kuřba od nafukovací panny. Nemusím to zkoušet, abych se utvrdil v přesvědčení, že to nefunguje. Prostě to nefunguje. Konstrukt, že po přiznání k vraždě dítěte přistane na vrahově tváři matčino pohlazení, ani procítěné latexové doteky. Proberte se, lidi... :( (02.04.2015)

Psychologické drama o vyrovnávání se s tíživou vinou. To, co by mohlo být jen pubertálním úletem, se hříčkou náhody stane tragédií. Existují různé viny, odpovědnost za smrt dítěte patří k těm největším. Hlavní postava příběhu se po letech strávených ve vězení vrací na svobodu s přesvědčením, že si svůj čin víc než dostatečně odpykala a je nejvyšší čas záležitost vytěsnit z paměti a dohnat, co se dá. Jenže je tu ještě matka, pro kterou je rána stále živá a chce po viníkovi omluvu a plné doznání. To ale pro provinilce znamená nutnost plně si přiznat vinu - a to je těžší, než trávit čas ve výkonu trestu. Film je natočený v duchu Dogma 95, s jehož estetikou mám často problémy, v případě Rozbouřených vod se mi ale Erik Poppe trefil do nálady, určitě i díky síle námětu. Cesta ke smíření tady není laciná ani jednoduchá. Celkový dojem: 90 %. (10.11.2015)

Seveřani prostě vědí, jak vás u snímku totálně vydepkařit. Flashbacky dodávají na neuvěřitelné autentičnosti a pomáhají ději tak, že jsem dlouho přemýšlela, zda jsem někdy viděla tak dobré jejich samotné použití. Až jsem se děsila každého dalšího a jen se modlila, abych už raději víc nevěděla. A celému snímku vévodí "smíření", ať už v jakékoli podobě. A právě ono samo bohatě stačí k tomu, aby si pohrálo s naším vlastním aneb rozhřešení hledej sám u sebe. (11.11.2015)