Biutiful

Aneb jak Alejandro González Iñárritu natočil svůj nejzbytečnější film. Předchozí multikulturní trilogii diváci milují proto, že mexický tvůrce nabídl intenzivní mozaikovité příběhy, které umožnovaly objevovat lákavé spojitosti mezi jednotlivými postavami. To, co přináší nyní, je přinejmenším rozpačité. Příběh je maximálně prostý. Otec dvou dětí se dozvídá, že ho pokročilé stadium rakoviny prostaty pomalu zabíjí. A tvůrci teď neví, o čem chtějí vyprávět. Kritizovat západní svět, vyprávět o umírajícím otci, který má hluboce zakořeněné morální zásady nebo chtějí něco úplně jiného? Ať tak či onak, nefunguje ani jedno, i když jsou jednotlivé části působivé a Bardem se úctyhodného prostoru na plátně zmocňuje se vší vervou.. prostě bohužel.. (11.08.2011)

"Tak trochu jiný pohled" na Barcelonu, než ten "prosluněný" Woodyho Allena. Na Iňárritovi se mi líbí, že si jde neustále svou vlastní cestou, nesnaží se divákovi podbízet, "přikrášlovat si" snímek, aby byl v divákových očích líbivější. Přesto jsou takoví, kteří mu právě toto vyčítají. Jestliže ho někdy někdo podezíral z prvoplánovosti, tímto jeho posledním počinem dal všem jeho pochybovačům pádnou odpověď, jak tomu ve skutečnosti je a navíc dokázal, že to není pouze "mistr mozaika", ale umí natočit i "obyčejný" snímek. Hlavní hrdina Uxbal (bývalý feťák) se právě dozvídá, že má rakovinu v pokročilém stádiu, (zbývají mu max 2 měsíce života) a tak se snaží vypořádat (smířit) se svým dosavadním životem resp. smrtí (dá-li se to vůbec tak nazvat) a zabezpečit (jak jen je to v jeho silách) své 2 děti. Že je Javier Bardem excelentní herec a muž mnoha tváří, vím již nějaký ten Pa (ostatně ještě teď mám v živé paměti jeho hrůzu nahánějícího zabijáka Antona Chigurha z Coenovic/McCarthyho syrového snímku No country for old man) a teď... takovýto civilní a zároveň naprosto procítěný herecký výkon. Ten chlap "hraje", až z toho jednoho srdce bolí. Když k tomu přidáte působivou kameru Rodriga Prieta a citlivý hudební doprovod Gustava Santaolally (dvorního to Iňárritova skladatele), vychází z toho velmi působivá, komorní, civilní podívaná. Shodou okolností jsem nedavno shlédnul Malickův snímek The New world a označil ho přízviskem "čistý snímek". Netušil jsem, že hned na další film bude pasovat toto označení snad ještě více a stejně (jako v případě Terrence Malicka) zaslouží Iňárritu velký dík a obdiv už pouze za tu odvahu, přijít s takovýmto typem snímku.Výsledné zpracování je už "pouze " takovou třešínkou na dortu. p.s. pokud je vám po chuti stručná a zcela výstižná synopse snímku, přečtěte si komentář uživ. Chlupis. Naprostý souhlas. NEJupřímnější výpověď o jednom "obyčejném člověku" a navíc je to podáno tou nejrizejší, poctivou, neprvoplánovou filmařinou, co jsem měl doposud možnost vidět a jedním dechem musím navíc dodat (souhlas s uživ. rawen): ani Fincher a jeho The Social Network, ani Tom Hooper a jeho The King's speech, dokonce ani Aronofsky a jeho Black Swan, ale Iňárritu a jeho Biutiful (společně s Corbijnovým/Cloonyho Američanem, je pro mě osobně filmem roku! Stejně tak (při vší úctě ke C. Firthovi) to měl být právě a jenom Javier Bardem, kdo si měl kráčet pro sošku oscara. p.p.s závěrem si neodpustím jednu irelevantní poznámku. Neznám jméno distributora resp. sponzorů podílejících se na produkování tohoto snímku, ale jedno vím jistě: vsadil bych poslední money, že místní Barcelonské cestovky to nebudou... (31.05.2011)

Letošek začal opravdu neradostně. Obával jsem se, jak dopadne nový Inárritův snímek bez přítomnosti jeho dvorního scenáristy. Že to bude odporná emocionální tortura a sociální exploatace hnípající se v utrpení bez jakéhokoli důvodu, že efektní, brilantně nastříhané scény budou bez jakéhokoli opodostatnění a že místo několika propletených linií budeme svědky retardovaného děje a absentujících postav, jsem nečekal. Zarámování celého snímku posmrtnou idylkou už patří opravdu do říše oligofrenie a jediný způsob, jak film vydržet do konce, je uspořádat s přáteli soutěž, kdo přesněji odhadne, po kolika kýblích utrpení přijde další poetický střih na kouřící tovární komíny. (30.01.2011)

Hmm, jak okomentovat Biutiful? Asi nejzajímavější pro mě byly vztahy v podivně fungující rodině hlavního hrdiny, film měl silnou depresivní atmosféru, ale protože v sobě nemám ani zbla sounáležitosti s celosvětovou migrací, nechávaly mě některé dojemné okamžiky zcela chladným. Po skončení snímku u mě navíc převládl pocit, že mě svědí kůže po celém těle, a že bych se měl co možná nejdříve osprchovat a následně vyluxovat celý byt. (03.03.2018)

Rozhodně se nenechte odradit některými škarohlídskými recenzemi, Biutiful je úžasně silný zážitek, emocionálně mě odrovnal jako už dlouho nic, a podle reakcí v kině jsem určitě nebyl sám. Nic nečekejte, nehledejte chyby a detaily a poddejte se, odpor je marný. A Bardem úžasný. 9/10 PS: po velmi dlouhém uvážení musím dodat, že žádná Černá Labuť, natož nějaká Králova řeč, ale právě Biutiful je pro mě filmem roku... (14.02.2011)