Slunečnice

Film som už niekedy veľmi dávno videl, ale v pamäti mi z neho neostalo takmer nič. Ani po dnešnom opakovanom sledovaní si nemyslím, že to bude iné. Ako už z môjho hodnotenia vyplýva, som presvedčený, že tento film nemal byť nakrútený. Ak chcel niekto demonštrovať sovietsko-talianske priateľstvo, nemusel nakrúcať film. Ak sa napriek tomu rozhodol nakrútiť koprodukčný film, nemal sa až tak ohliadať na politické záujmy oboch strán. A ak sa ohliadal, tak sa nemôže čudovať dvojhviezdičkovému hodnoteniu. Lebo dobrý film nerobí iba účasť známych hercov. (16.09.2014)

Dal som sa nalákať na veľké talianske herecké mená, nemám s tým osobne dobré skúsenosti, ale tentokrát som sa nesklamal. Emócie idú z obrazovky plným priehrštím, či už láska, vojnové utrpenie alebo nenávisť. Zúfalé čakanie, potom zúfalé hľadanie a nakoniec zúfalá situácia, ani by som film nenazval melodrámou, na tie som prirodzene alergický. Protivojnové posolstvo nám dnes pri sledovaní správ treba viac ako inokedy. Starší český dabing trochu rušil, hlavne v postave Giovanny, ale dalo sa na to zvyknúť. (13.09.2014)

De Sica v tom poznat je, ale tak nějak okleštěně, jako by už to nejlepší měl za sebou a tohle je vrchol toho, co v téhle fázi života a tvorby je schopný natočit. Nemůžu to sice pořádně posoudit, jelikož jsem se u De Sicy nedostal k novějšímu filmu než k Včera, dnes a zítra a už tam jsem měl určité výhrady, ale tady mi přišlo, že se projevily ještě víc a na základě toho si o tom filmu myslím to, co si o něm myslím. Samotný příběh potenciál má a vedený je docela dobře, od začátku až do konce, ale nic silnějšího to ve mě nezanechalo a hlavně to celé jen vypráví víceméně jednoduchý příběh a nic navíc to nenabízí. Přitom od De Sicy jsem na to víc právě zvyklý, protože to něco navíc má zatím snad každý jeho film, který jsem zatím viděl. Jak Horalka, tak i Umberto D., Zloději kol nebo třeba i Střecha. Tohle má jen ten příběh, na kterém mě sice bavilo lehké tajemno v něm, ale i tak mi nestačí k plnohodnotnému zážitku. Nejvíc si z toho asi stejně budu pamatovat (mimo ten mysteriózní prvek) samotný závěr a scénu s několika zelenými kopci posetými neoznačenými hroby, protože tahle scéna mě z celého filmu dostala nejvíc. Silné 3* (09.03.2023)

Marcello předstírá šílenství, aby nemusel odejít od Sophie do války. Přesně si pamatuji ten moment, kdy lékaři odejdou z místnosti, kam vstoupí Sophia a netuše, že jsou sledováni špehýrkou, spolu spontánně blbnou. Marcello odmašíruje a za čas Sophia dostává zprávu, že zemřel. Teprve za léta se dozví víc ....... Hodně smutný, ale mooooc hezký. (23.01.2005)

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)