Sladký život

U Felliniho platí výrok Věry Chytilové, že děj je úlitba divákovi, režisér ho nepotřebuje. Neuvěřitelná smršť dojmů, drobných údálostí, firurek, muziky a dialogů které volně plynou podobně, jako tomu bylo u Armacordu. Když nestíháte vnímat, jste zahlceni. To celé na prostoru 167 minut! Fellini opravdu není pro každého. Kdo není na tuto smršť vnitřně připraven, bude jí zaskočen. :o) (21.09.2014)

Na úvod..taky vám Marcello Mastroianni tolik připomíná Richarda Grieca? :) Mno, ale k věci. Zprvu bych podotkl, že La Dolce vita má příliš dlouhou minutáž..167 minut sledovat depresivní obrazy natolik složitého tématu je opravdu vyčerpávající. Tento Felliniho film jsem viděl "natřikrát"..první půlku v kině (samou nudou jsem byl donucen odejít..poprvé v životě jsem odešel z kina), další hodinu doma na DVD, ale přehrávání jsem musel přerušit (i přesto, že jsem si byl vědom gradace snímku) a poslední půlhodinu už jsem nějak dojel. Ale poměrně trefně jsem si film rozdělil. Protože to, co jsem viděl v kině bylo opravdu uspávající (tedy kromě scény ve fontáně:), ale s každou mou další "projekcí" film gradoval (silné slovo pro mírné navýšení této pomyslné křivky:). Uvažoval jsem nad tím, jestli to pro mě není příliš náročný motiv, ale takové filmy si skoro vždy labužnicky vychutnávám..problém vysokých společenských vrstev číší z celého filmu naprosto jasně, ale dle mého pouze reflektuje něco natolik známého a jasného, že se není čemu obdivovat! Ano, ve své době to jistě bylo revoluční dílo, ale dnes..nevím. Fellini měl spíše o tomto tématu napsat knihu, která by dnes mohla sloužit k téměř historickým účelům. Sečteno, podtrženo..ne, nedovolím si tento pomyslný "klenot" odsoudit. Proti gustu.. (08.03.2006)

"Víte, kde je Váš problém? Máte moc peněz!" Tak konečně mi někdo otevřel oči. Mám moc peněz. Ale já nemám moc peněz, takže nemám ani žádný problém? Sláva, jsem vyléčený. Takovou moc má tohle jedno z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce, které jsem moc nepobral, ale to se v případě mého čelního střetu s Felliniho mravním rozkladem vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie tak nějak dalo očekávat. Dovolím si tedy pouze konstatovat, že dámy vypadaly skvěle, Old Shatterhand uměl rozdávat facky již v černobílé podobě a paparazzi byli před půl stoletím snad ještě otravnější než dnes. Víc jsem si toho neodnesl. (18.04.2016)

Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver.  (22.10.2022)

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:) (24.02.2009)