Osmdesát dopisů

Nakonec zklamání a pořád čekám na skutečně obyčejný příběh o obyčejných lidech z té doby. Navíc mi přijde, že forma tady těžce přebíjí obsah. Sice jsem rád za brněnské reálie, dokonce v jednom záběru je vidět moje stará základní škola, ale celkově ve filmu vidím několik problémů. Nejprve ale klady - líbí se mi kamera, civilní herectví, výběr lokací, je vidět, že si s tím tvůrci hodně vyhráli, aby to evokovalo tu dobu konce 80. let, a povedlo se jim to myslím daleko víc než Jirkovi Strachovi s kameramanem Křepelkou v Osmách. Na druhou stranu se film až násilně snaží podat tu dobu jako depresivní, uhoněnou dobu s narvanými autobusy, frontami a neustálým čekáním někde na nějaký štempl nebo kolek. (Btw, dnes by kluk ten kolek koupit nestihl, na rozdíl od té doby, protože by si musel nechat vytisknut lísteček na pořadí a čekat a čekat...). Dobu, kde nikdo s nikým nemluví. Dokonce si tu neříkají ani "dobrý den" a "nashledanou"! A to já vám povím jako očitý pamětník, že to bylo přesně naopak. Nikdo se nenervoval, nikdo nikam nespěchal a lidi si povídali. Na vrátnici jsem jednu dobu dělal. V reálu by si vrátný s tím klukem povídal, a kdyby kluk, třeba proto, že je vrozený introvert, neodpovídal, stejně by vrátný mlel, o rodině, o fotbale, o počasí, o bolavých kloubech... Jenže cílem bylo ukázat tu dobu jinak, šedivě, nudně. Navíc jsou tady i realizační chyby - dveře, kterými matka se synem odchází od policisty, aby šli dokoupit kolek, jsou jiné, než ty, kterými přišli, vedou jinam, do příčné, místo rovné chody, a navíc, kam zmizela ta fronta přede dveřmi? Taky jsme nějak nezjistili, po jak dlouhé době se to předávání dopisů odehrává - o to nižší dopad má konec. Jednou za 14 dní, za tři týdny, za měsíc? Jestli za měsíc, představuje 80 dopisů 6 a půl roku. V době, kdy se děj filmu odehrává, uteklo tedy asi tři a půl roku. (V režisérově biografii nakonec čtu, že celkem na vycestování čekali dva nebo tři roky.) A manžel jako "steel worker" tam v té Británii jak zůstal - nelegálně, nebo v rámci zahraničního obchodu? Nevíme nic. O to hůř se do těch dvou lidí na plátně (obrazovce) vciťuje. A to se vážně doktor po třiačtyřicáté ještě ptá, co má napsat do chorobopisu? A ta chvilka angličtiny mi už přišla směšná, už vzhledem k tomu, že my na gymplu na konci 80. let angličtinu měli. Včetně frází, ne jen slovíček. Navíc celé téma mi je hodně vzdálené - i když chápu, že autora asi hodně zasáhlo -, protože v té době většina lidí žila, jak musela, bez příbuzných v zahraničí, na Moravě - kde se má příběh odehrávat - s návštěvami kostelů a mší, a konaly se hody a chodilo se na víno do sklípků, do kin, na čundr, a na nějaký režim lidi prděli, snažili se žít, jak to šlo a jak se dalo, ženili se a vdávali, měli děti, staří umírali, chodilo se na pohřby, hospody byly plné - to je realita té doby. Sice nebyly všude pestrobarevné reklamní poutače, ale lidi dovedli spolu mluvit - na rozdíl od toho, co nám sugeruje film - a scházet se a v rámci možností se bavit. V tom je tento film, jinak dovedně a příjemně natočený, falešný a musím ho tak žel řadit k těm mnoha, které vypráví bláboly o statečných bojovnících proti komunismu dlouhými účesy a posloucháním Zappy, Svobodné Evropy a pitkami v bytech disidentů. (01.01.2020) (méně) (více)