Osemdesiat listov
Eighty Letters
Obsahy(1)
Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (71)
Je to v mnoha ohledech dobré a českém kontextu výjimečné a odvážné - věřím Kadrnkovi ty útrapy, kterými si prý musel projít, než ho k natočení takového filmu pustili. Ale - Kadrnka není Bresson, aby u něj odosobněné strohé herectví působilo jinak než křečovitě a není ani Trier, aby si mohl po Solaris dovolit použít notoricky známé Bachovo Ich ruf zu dir, Herr Jesu Christ a nevypadalo to jako epigonství nebo nedostatek invence (a přitom ta méně známá hudba u fotky měla mnohem lepší účinek). I to bressonovské rámování a střih funguje jenom občas, třeba ve skvělé scéně, kdy kluk čeká na vrátnici. Na druhou stranu je i z rozhovorů znát, že režisér má teorii v malíčku, ví co a jak chce točit, zná kontext a i proto je příslibem české kinematografie. Jeden z mála českých pokusů o art, který nesměřuje k přeplácanému pseudoumění, ale spíše k čistotě výrazu. Na vyšší hodnocení si ale počkám možná až na Křižáčka. ()
Rozhodně zajímavá a důležitá událost na české filmové scéně. Minimálně dvě úchvatné sekvence (autobus a čekání na vrátnici). Několik pro mě zbytečných nezdařeně humorných prvků a ničemu nepomáhající hudba. Kontrast mezi zjevnou a přiznanou inspirací Bressonem a neustálým popíráním základních bodů jeho koncepce kinematografu. A - škoda, že film nakonec nevykazuje vyšší ambice, než vyvolat v divákovi trochu soucitu a vytvořit občas zajímavou atmosféru. Člověk si říká, že by z toho mohlo vylézt víc.. ()
Film nudný a bezbarvý jako doba, kterou zobrazuje. 1) Skutečnost, že snímek je autobiografický, neznamená, že je kvalitní. 37letý režisér a scénárista Václav Kadrnka ve svém celovečerním debutu oslovuje především filmové znalce a "znalce", kteří s uznáním hovoří o skvěle zobrazeném poctu odcizení, o kontemplativnosti, o zakutaném humoru, o inspiraci Bressonem či Tarkovským a tak dále. K této elitní sortě filmových diváků nepatřím a tak bez obalu říkám, že se mi film vůbec nelíbil. 2) Vadily mi i nepřesné reálie (nejkřiklavější snad neskutečný obchod s botami). 3) Jediný pěkný okamžik jsem zaznamenal, když pracovník pasů a víz dlouze listuje doklady, které předkládají žadatelé o vystěhování. 4) Dávám jednu hvězdičku...za snahu. ()
Třeba všechno to šedivé nebo béžové oblečení. - Jen proto, že se jiné (vkusné) věci těžko sháněly? Nebo na sebe nikdo nechtěl příliš upozorňovat pestřejšími věcmi? A koho vlastně? Lidi z okolí, protože by mohli mít řeči? Nebo všetečné a všemocné úřady, protože se člověk v jejich očích lehko stal podezřelým, což přinášelo problémy? A nepřešla ta šeď částečně i do povahy lidí, takže o nic barevného a nápaditého už ani sami nestáli? ...................... Trochu mi to celé připomnělo film Každý den odvahu. Zatímco tam je protagonista přemýšlivý muž prožívající těžkou deziluzi, tady je to dítě školou povinné, co dění kolem sebe zatím vstřebává jen mimoděk. Kupodivu v tom ale není podstatný rozdíl, zasáhnout dokážou oba filmy. Pokud se tedy divák vhodně naladí. ___ P.S.: ke komentáři uživatele Mlle: Jednak se ten film odehrával na konci 80. let, jednak o tehdejším oblékání něco vím, sám jsem v té době žil. Sice jsem nenapsal, že tu lidi nosili "jen" béžové a šedivé věci, ale je pravda, že jsem přesvědčen, že je nosili víc, než by bylo zdrávo a že tudíž filmaři zvolili takový "výrazový prostředek" víc než dobře. ()
Galerie (10)
Photo © Artcam
Zajímavosti (6)
- Jde o režisérův filmový debut financovaný výhradně z jeho kapsy. (hippyman)
- Do rolí matky a syna byli obsazeni neherci - režisér potřeboval spontánní výkony, proto jim dokonce nedával číst scénář na víc dní dopředu. (hippyman)
- Jeden ze tří českých filmů promítaných v prestižní sekci FORUM na festivalu Berlinale 2011, a jediný český soutěžní snímek (kategorie - Nejlepší debut). (Taninaca)
Nakonec zklamání a pořád čekám na skutečně obyčejný příběh o obyčejných lidech z té doby. Navíc mi přijde, že forma tady těžce přebíjí obsah. Sice jsem rád za brněnské reálie, dokonce v jednom záběru je vidět moje stará základní škola, ale celkově ve filmu vidím několik problémů. Nejprve ale klady - líbí se mi kamera, civilní herectví, výběr lokací, je vidět, že si s tím tvůrci hodně vyhráli, aby to evokovalo tu dobu konce 80. let, a povedlo se jim to myslím daleko víc než Jirkovi Strachovi s kameramanem Křepelkou v Osmách. Na druhou stranu se film až násilně snaží podat tu dobu jako depresivní, uhoněnou dobu s narvanými autobusy, frontami a neustálým čekáním někde na nějaký štempl nebo kolek. (Btw, dnes by kluk ten kolek koupit nestihl, na rozdíl od té doby, protože by si musel nechat vytisknut lísteček na pořadí a čekat a čekat...). Dobu, kde nikdo s nikým nemluví. Dokonce si tu neříkají ani "dobrý den" a "nashledanou"! A to já vám povím jako očitý pamětník, že to bylo přesně naopak. Nikdo se nenervoval, nikdo nikam nespěchal a lidi si povídali. Na vrátnici jsem jednu dobu dělal. V reálu by si vrátný s tím klukem povídal, a kdyby kluk, třeba proto, že je vrozený introvert, neodpovídal, stejně by vrátný mlel, o rodině, o fotbale, o počasí, o bolavých kloubech... Jenže cílem bylo ukázat tu dobu jinak, šedivě, nudně. Navíc jsou tady i realizační chyby - dveře, kterými matka se synem odchází od policisty, aby šli dokoupit kolek, jsou jiné, než ty, kterými přišli, vedou jinam, do příčné, místo rovné chody, a navíc, kam zmizela ta fronta přede dveřmi? Taky jsme nějak nezjistili, po jak dlouhé době se to předávání dopisů odehrává - o to nižší dopad má konec. Jednou za 14 dní, za tři týdny, za měsíc? Jestli za měsíc, představuje 80 dopisů 6 a půl roku. V době, kdy se děj filmu odehrává, uteklo tedy asi tři a půl roku. (V režisérově biografii nakonec čtu, že celkem na vycestování čekali dva nebo tři roky.) A manžel jako "steel worker" tam v té Británii jak zůstal - nelegálně, nebo v rámci zahraničního obchodu? Nevíme nic. O to hůř se do těch dvou lidí na plátně (obrazovce) vciťuje. A to se vážně doktor po třiačtyřicáté ještě ptá, co má napsat do chorobopisu? A ta chvilka angličtiny mi už přišla směšná, už vzhledem k tomu, že my na gymplu na konci 80. let angličtinu měli. Včetně frází, ne jen slovíček. Navíc celé téma mi je hodně vzdálené - i když chápu, že autora asi hodně zasáhlo -, protože v té době většina lidí žila, jak musela, bez příbuzných v zahraničí, na Moravě - kde se má příběh odehrávat - s návštěvami kostelů a mší, a konaly se hody a chodilo se na víno do sklípků, do kin, na čundr, a na nějaký režim lidi prděli, snažili se žít, jak to šlo a jak se dalo, ženili se a vdávali, měli děti, staří umírali, chodilo se na pohřby, hospody byly plné - to je realita té doby. Sice nebyly všude pestrobarevné reklamní poutače, ale lidi dovedli spolu mluvit - na rozdíl od toho, co nám sugeruje film - a scházet se a v rámci možností se bavit. V tom je tento film, jinak dovedně a příjemně natočený, falešný a musím ho tak žel řadit k těm mnoha, které vypráví bláboly o statečných bojovnících proti komunismu dlouhými účesy a posloucháním Zappy, Svobodné Evropy a pitkami v bytech disidentů. () (méně) (více)