Dívka s pomeranči

Takhle nějak by se měly adaptovat knížky. Předlohu jsem četla nedávno a kupodivu nepřišlo po shlédnutí filmu rozčarování, jak tomu obvykle u adaptací bývá. Vystřihnutí některých scén z knihy, filmu prospělo, stejně jako přidání některých konfliktů a postaršení Georga. Vše mělo vést (a vedlo) k dosažení stejné atmosféry jako v knize. Jen ta norština je lehce šílená :) (06.03.2012)

Neměla jsem možnost číst knižní předlohu a tak nemůžu srovnávat, ale celý snímek mě dostal do jakéhosi euforického rozpoložení a 84 minut jsem přemýšlela o křehkosti bytí, o hvězdách, o lásce, o přítomnosti a minulosti, která se nedá vrátit, ale možná lépe pochopit. Celé to bylo takové pohádkově křehké a jemné s moc hezkým hudebním podkresem. (18.10.2014)

Ne, tohle přeci nejde srovnávat. Kniha příběh příjemně pozvolna posouvá kupředu, nijak s tím nespěchá, všechno má svůj čas, hraje na tajemno-pohádkovou atmosféru při vyprávění. Je to proloženo filozofickými úvahami o životě, smrti, lásce, vesmíru. Zatímco film nám celý příběh předhazuje hned, nezdržuje se zamýšlením, jde tam jen o tu dějovou linku. Je pravda, že mi taky chybělo ono větší skrývání, kdo se ve skutečnosti skrývá pod Dívkou s pomeranči, nechtěla jsem to vědět hned, ale zatímco kniha měla na odkrytí několik mých večerů před spaním, film na to měl jenom hodinu a půl - což je na tohle málo. Ale i tak mě poměrně mile překvapil, lišil se od knihy a to mě potěšilo. (30.05.2014)

Stejnojmenná knížka od Josteina Gaardera není v první řadě určena dospělému čtenáři, je hlavně pro čtenáře v pubertálním věku. Proč to tady píšu? Inu, protože film je dle mého natočen s příjemnou až opatrnou křehkostí, která tento věk zcela vystihuje. Ano kniha je mojí srdcovou záležitostí, film nikoliv, ale i při drobných dějových změnách má svůj jasný smysl a poselství. Cyničtí prskači si tu můžou plivat o sladkobolné romantice, ale já tvrdím, že pokud tohle má být žánr teen či young adult, tak je vše v naprostém severském pořádku! 60% (07.08.2014)

Jostein Gaarder napsal knížku, z které posadit se na prdel není ostudou. Naproti tomu Eva Dahr natočila film, z kterého se nepozvracet je ostudou. Vzít originálně pojatý romantický příběh z knihy a vypiplat z něho jen tu omáčku polibků a zjihlých pohledů není zrovna um z nejvyšších. Pokud se štáb rozhodne zničit knihu, měl by ji ničit s úctou k oné knize. Ne ji pohladit, s úsměvem rozevřít stehna, znásilnit a spokojeně odkopnout. Norský film postižený americkým pojetím. Kam to v tom potrácení vlastních osobností dojde? V hajzlu už to je. Kam dál? (23.07.2011)