Nákaza

Nákaza mi přišla jako krátký přehled zpráv. Velmi stručně, krátce a bez jakéhokoliv zaujetí ve zkratce popsaná událost. Contagion je chladný a odměřeně zpracovaný pohled na pandemii globálního rozsahu. K postavám si člověk ani nemůže vytvořit nějaký vztah, jsou to jen figurky, jejichž prostřednictvím se o nákaze dozvídáme. V průběhu děje se film zcela přestal zajímat o postavu Kate Winslet, takže se vůbec nedozvíme, co se s ní nakonec stalo. Můj obdiv má Cliff Martinez, jehož minimalistickou, avšak velmi osobitou hudbu začínám po filmech Drive, či Jen Bůh odpouští, brát na vědomí. Závěrem se film dostává na začátek a objasňuje, jak to všechno vlastně začalo. (17.11.2014)

-"Blogování ale není novinářství, je to graffiti s interpunkcí." Navzdory tématu hodně sterilní - nebo takhle: Tenhle mix "vědeckého" odstupu a osobních vhledů do postav mi přišel jako velké plýtvání potenciálem. Neseděl mi ten videoklipový styl. Nebo nevím, jestli to slovní spojení je správné k popisu toho, co mi na filmu vadilo. Mám na mysli ten způsob, jakým se to sbíralo do souvislostí. Každopádně vždycky když začala hrát hudba, moje zaujetí šlo okamžitě dolů. Ale když jsem se dívala na jednotlivé scény samostatně, mohlo v nich být něco hodně tíživého. Taky jsem si dobrou hodinu myslela, že se dívám na Marka Wahlberga a teprve potom jsem si všimla, že to je Matt Damon. (08.11.2014)

Sledování s rýmičkou jedině pro otrlé. Hlavním hrdinkou je tu samotná nákaza; o té to je. Zcela nový typ filmu; emočně sterilní (a o to více působivý) dokument o věcech budoucích, který skrze nakažlivou atmosféru vyvolává neodbytný pocit "tak takové to bude, takhle to tedy proběhne..." Ovšem až to propukne, tak bez perfektního Martinezova hudebního podkresu. Což bude věčná škoda. (02.01.2013)

Nákaza není jen tak ledajaký film. Je to spíš film velmi prorocký, neboť ukazuje zásadní rozdíl mezi 20. a 21. stoletím, který by se dal charakterizovat i jako rozdíl mezi macro a micro strukturami. Jestliže přicházelo ve 20. století největší nebezpečí s jadernou katastrofou a největší úspěch s přistáním člověka na Měsíci (podle mě to nejtitánštější, co kdy lidé dokázali), ve 21. století se přesunujeme do micro struktur: největší nebezpečí skýtají biologické zbraně a kyberútoky hackerů a největší úspěch přistání s nanoboty v lidském těle, jak o tom referují Tata Bojs v Léčiteli. Po stovky let označovala Velká čínská zeď stavbu z cihel a kvádrů; dneska označuje firewall hlídající čínský přístup k internetu. Tématem číslo jedna zkrátka už nejsou velkolepé výbuchy a jaderné hřiby, ale, jak naznačuje Nákaza, spíš malý nebezpečný breberky v podobě biologických zbraní – doslova nepřítel bez tváře, skrytý a nevyzpytatelný. Odsud vidíme, proč byl teroristický útok na věže WTC a jejich následné zřícení v září 2001 spíše posledním spektakulárním dozvukem válek dvacátého století, než aby předjímal charakter válek století jedenadvacátého. Očekává nás totiž něco nepoměrně zlověstnějšího: hrozba „imateriální“ války provázené neviditelným útokem – viry, jedy, které mohou být všude a nikde. Na úrovni zjevné materiální reality se nic zvláštního neděje, žádné velké exploze, a přece se důvěrně známý vesmír hroutí, živo se rozpadá. Vstupujeme do nové éry paranoidního válčení, ve kterém bude největší problém představovat identifikace nepřítele a jeho zbraní. Nakonec přesun od čitelných macro struktur k nevyzpytatelným micro strukturám kopíruje i přechod od newtonovské fyziky ke kvantové teorii: jakkoliv je kvantová teorie nejúspěšnější teorií, kterou kdy lidská mysl vytvořila, je vybudovaná na vratkých základech náhody, štěstí a pravděpodobnosti. Na rozdíl od newtonovské teorie, dávající jasné, jednoznačné výsledky pro pohyb, umí kvantová teorie udávat jen pravděpodobnost. Tento rozdíl mezi oběma stoletími bude mít zásadní vliv i na kinematografii, jelikož biologické zbraně nebo kyberútoky nejsou tak vizuálně atraktivní jako výbuchy atomovek nebo ekologické hrozby. Jak pronese jedna z postav v Nákaze: virus je příliš malý na to, aby ho zachytila kamera. Soderbergh se s tímto omezením a současně výzvou pro kinematografii vypořádal velmi dobře. Otázka zní, jak se na tomto poli povede ostatním filmařům. (23.01.2012)

Hm, je vidět, že jméno Soderbergh dokáže ještě stále všelico a když k tomu patří sehnání velkého množství talentovaných stálic, kteří pravděpodobně podepisovali bez váhání a bez námitek o výši honoráře, je to jenom pro moje a divákovo dobro a taky dobro filmu. Díky tomu totiž film dostane něco známého, výrazného a čemu jde fandit. Bez nich by to určitě dopadlo trošku jinak, alespoň pro moje výsledné pocity. Ten film je totiž po stránce technické a řemeslné tak dokonale čistý a destilovaný, až je odtažitý skoro jako dokument. A i ty někdy dokážou vtáhnout víc. Nicméně, v tomhle případě to nakonec funguje výborně - ta sterilita a naturalismus, ostrost a bezohlednost k epidemii padne jako ulitá. Celou dobu tak máte nepříjemný pocit, jak moc reálné to je a jak velká pravděpodobnost toho, že by se něco takového mohlo stát, existuje. Film předkládá nepříjemné fakty, statistické údaje, nějaké city a emoce téměř neexistují (a když na konci ano, hned to zhorší celý pohled na věc, na druhou stranu to ale bylo i jakési vysvobození z té děsivé atmosféry) a Soderbergh si to viditelně užívá. Vizuálně film taky přesně odpovídá formě, vše je bledé, nevýrazné a prostě mrtvolné. Brrr! Takže Stevene, děkuji za tohle mrazivé zmapování jednoho z možných konců lidské rasy a v klidu příště zkus zmapovat další. V záplavě všech těch hollywoodských přeslazených romantáren a eye-candy akčnáků bylo tohle fakt výjimečné a díky tomu i zajimavé. PS: Martinez zase zabodoval a filmu dodal ještě větší depresivnost (29.05.2012)