Rodina je základ státu

Ironický je název filmu, který sleduje současné problémy naší společnosti s podobně ironickým nadhledem během jakési road movie jedné české rodiny. Ačkoliv film získal cenu českých kritiků, na Českých lvech byl okázale ignorován a cenu získal přehypovaný a přeceňovaný film Poupata. Přitom tam, kde Poupata děsí svou depresivní doslovností, dokáže režisér tohoto snímku, Robert Sedláček, naznačit situaci lehce a s přehledem... Režisér Robert Sedláček vždy přijde se zajímavým počinem, a jeho vidění světa je sice realistické, ale nepostrádá určité prvky odstupu, jemného a hořkého vtipu, ale i lidského pochopení. (Což mimochodem všechno postrádají Poupata.) Příběh muže, který se z malých poměrů vyšvihl nahoru, chtěl přilepšit rodině, neuměl v tom však chodit a jeho skutky ho dohnaly. Vezme svou rodinu na místa svého a manželčina mládí - možná zavzpomínat, možná tak utíkat před policií. Trochu to připomíná Výlet Alice Nellis, avšak s hodně hořčím přesahem. Tento jednoduchý syžet je však vyplněn mnoha scénkami a situacemi, které schválně nejsou jednoznačné - tvůrce se nestaví ani jednu, ani na druhou stranu. Když však hlavní postava obhajuje mnohamiliardové úniky, přece jen cítíme ve slovech jeho kamaráda, totiž že on se na věc dívá z hlediska svého platu, kterým směrem téma filmu směřuje. Tradičně nejpevnější je Sedláček u moravských lokací a scén - na druhou stranu luxusní vila, horentní pojišťovna, to vše působí poněkud nahozené, jen jako výchozí scény. Velmi zdařilé jsou opět dialogy, na nichž z větší části snímek stojí. Ani u nich nedostáváme často klíč, na kterou stranu bychom se měli postavit, to více jsou však postavy i příběh životnější. Hlavní hrdina sice udělal nesprávnou věc, manželka se možná neptala, odkud nosí peníze a proč se mají tak dobře, hlavně, že peníze nosil, ale cítíme v nich i lidský rozměr. Film jejich postoje neobhajuje, avšak dává klíče k jejich psychologii, k jejich vnitřnímu světu, zabitému světem, kde jde jen a jenom o peníze. Byli chamtivci, nebo jsou oběti dnešní doby? Nebo snad obojí? A nejvíce zamrazí ve chvíli, kdy začnou závěrečné titulky a spustí se Ukolébavka Karla Kryla. "Spinkej, synáčku, spi... a budeš jako táta". Tento doslov je nejmrazivějším a nejjednodušším zhodnocením dnešní doby - činy otců budou opakovat jejich děti. K čemu je pak tato republika odsouzena? ---- EDIT po druhém zhlédnutí: Jdu nahoru s hodnocením. Třeba pro to, že film lacině nemoralizuje, nesoudí. Na jednu stranu nám toho chlapa může být líto, protože ti nad ním kradli taky, víc a jsou vyzívaní na Bahamách, po nich poldové nejdou, na druhou si chtěl žít nad standard a zapomněl, co dělá rodinu rodinou, že to prachy nejsou. Jenže on je takový, jaká je česká společnost - a jaké budou naše děti. Všichni si hrajeme na to, kdo má dražší auto, novější iPhone a lepší vilu. I kdybychom na to měli ukrást. Film tohle všechno poodkrývá, ale nepojmenovává natvrdo, a v tom je jeho síla. Poukazuje na nešvar, na který všichni můžeme jednou dojet, ale nehodnotí. (12.03.2012) (méně) (více)

Televizní kamera, televizní zápletka, televizní spění (prvoplánové epizodické pointy), televizní interiéry i exteriéry (ten od klacků vyčištěnej kousek lesa, to natáčení všech záběrů v jednom autentickém domě, v druhém autentickém domě, v jednom poděkovaném hotelu, penzionu, městě... och och, jak se skví ta česká rajská autentická zem), televizní herectví (Pošta pro tebe nebo třeba taková ta slovenská dramata ze soudní síně – Eva Vrbková a Igor Chmela by mohli tamním ochotníkům zdatně sekundovat – a ovšem, co do „výkonu herců“ je to tu s jednou čestnou výjimkou, Jiří Vyorálek totiž umí hrát, a sice hraje ostošest, s vtipně sebeironizujícími přesahy v řeči i mimice, koncert, jako za starých dobrých Sta roků kobry, ale co s tím, když kolem něj neudělali film? já se taky umím kupříkladu noblesně koupat, ale to nejde prosím pěkně dělat všude na požádání, poctivě, když kolem vás neudělají žádnou vodu – ono je fakt vidět, že umí hrát, z toho plátna to úplně tluče do očí, poněvadž jak ono na něm není jinak vidět žádný film, tak to jeho herectví, to jeho hraní, jak je tam na tom televizním pozadí samo, to vám tam jako dost vynikne), k tomu rádiová folková hudba (Lekna Zdusilová, a ještě jednou surově zneužitej Kryl, jako by toho od národa nezasloužil už dost) – no a strhující akční finále co do meladramatikomičnosti směle konkurující rozšířené sekci televizních zpráv a okolostojičných podřadů. ** V televizi by tahle plochá zdrchanost přece jen současnou produkci pozvedla, jak jsem na nedávné rodinné návštěvě opět v regionálním obýváku pochopila posunutý stav věcí – kdyby ničím jiným, tak by přece určitě prospělo, že by se díky filmu na domácích kinech dvakrát s jednojednoznačnou narážkou objevil nejen Munchův Výkřik, ale dokonce i Nemocná dívka (vskutku inteligentní a zároveň movitější divák by na své veliké obrazovce jistě nepřehlédl ani norskou vlajku na rameni Chmelovy bundy a určitě by si z toho dohromady něco společensky rafinovaně vypovídajícího a pro tak jedinečný příběh důsažného vyvodil). ** Kdepak, málo platné (zaplacené asi relativně dost), tohle natáčel skutečně kulturní štáb, tam jsou prosím dohledatelné záruky, grantovatelné, kolonkovatelné, to je do veřejnoprávní televize zkrátka jako ulité, nalít to mezi mořský svět a vaření, takovéhle kumštýřské vyfikundace. ** Úplně to halasí: Když už nám dali na ten vrtulník, tak se tam - -vafix ty záběry musej někde objevit, my musíme dokázat, rozumíte, že sme ty prachy na to použili (člověk úplně vycejtí, jak kápli na tu zápletku), no třeba tu řeku tam dejte, no, jako shora, no to nevadí, že voni jedou jenom v autě, tomu se dá řikat transpozice, extrapolace, haha, a vono to ty lidi taky fakt povznese, dyť kdo z nich kdy takovou českou řeku viděl z vrtulníku, no každej na to nemá, aby se takhle prolít, že jo, to je putna, že to nedává smysl, dyť to je jak z Pána prstenů, lidi se budou cejtit líp. ** Jo, a ta holčička byla na epileptika zatraceně trvanlivá, se mnou by zamával už ten čokl, o nárazu autem do stromu a četě policajtů v černejch kuklách se samopalama nemluvě. Nehledě k tomu, že epilepsii a křehkost jí navěsili jenom dialogicky, bělmo jsme ani nezahlídli, ani žádný cukání víčkama atp., to už mohli stejně dojemně tvrdit, že má nedomykavou chlopeň nebo dvě. Nu, ono natočit s dítětem náběhy epileptického záchvatu nebo opatrné, skleněnkové pohyby, to už je holt kus práce, dřiny, přípravy, a přitom pro televizní diváky spartakiádní výkony maminek s dětma není třeba nijak šroubovat, aby se chytli, tak televiznímu rejžovi to ke cti stačí několikrát okecat. ** Televizní to je, tam by to bylo --vafix prospěšné. ** (14.07.2012) (méně) (více)