Arrietty ze světa půjčovníčků

Viděno 28.7.2010 v šibujském kině Toho Cinemas, nedlouho po premiéře. A jsem neuvěřitelně ráda, že jsem na to tehdy šla, protože to byla prostě nádhera. Netuším, jak to popsat - u mnoha filmů bych popsala řádky a řádky vět, ale u Karigurashi no Arrietty nemám slov. Příběh se zdá jednoduchý a něco podobného (o malých lidičcích) jsme už viděli ve více filmech, avšak zpracování Karigurashi no Arrietty pro mě bylo dechberoucí. A uznávám, že na mém dojmu se hodně podílela i hudba. Cécile Corbel se svým keltským stylem hudby byla pro tohle bez přehánění dokonalou volbou. Soundtrack doporučuju. A opět ztrácím slova. Je jen jasné, že pokud bych měla nějaký žebříček Ghibli filmů, Karigurashi no Arrietty by se zařadilo na druhé místo hned po Cestě do fantazie, čímž by předčilo všechny ostatní Ghibli filmy, včetně Princezny Mononoke.... Zahřálo to u srdce jako žádný jiný film už dlouhou dobu. ~(5,0★)~ (01.09.2010)

Není to taková pecka jako Myziajakovi nejlepší kousky, ale ta grafika je hodně podobná. Příběh taky hodně podobný a celkově to do sebe hezky zapadlo. Zajímavý na tom je, že dcerka to viděla už tak 3x, já zatím jednou na tři pokusy :o). Ale nápad s pidilidma fakt pěknej. A k tomu taková ta lidksá ochota a dobrost + spousta ponaučení... (24.02.2024)

Nádhera! Jednoduchý, ale přitom velmi silný a dojemný příběh podpořený krásným soundtrackem. Už samotná úvodní skladba "The neglected garden" od Cecile Corbel mě zasáhla, a to nejen tím, jak její text trefně dokresluje atmosféru celého vyprávění. Arrietty je zkrátka přesně ten typ filmu, díky kterému tolik miluji anime od studia Ghibli. Jeho styl je zde velmi patrný a i když v tomto případě nebyl režisérem samotný mistr Miyazaki, má v sobě to magické cosi, pro něž se mi vždy při sledování na tváři objeví úsměv a nezmizí ještě dlouho po skončení, neboť má mysl se díky němu vrací zpět kamsi do dětských let a objevuje dávno zapomenuté představy, ve kterých je možné cokoliv. Zas a znovu žasnu, jak ta hravost a čistá radost z prostých věcí kolem nás dokáže zahřát u srdce. V tu chvíli se nechci ptát, zda to, co vidím ve filmu, má cokoliv společného s realitou či snad logikou, ale stačí mi jen propadnout se do podivuhodného světa fantazie a nechat se jím unášet s výrazem šťastného dítěte. Právě v tom je pro mě síla Arrietty – při jejím sledování se stávám zase dítětem a rád věřím všemu, co se odehrává před mýma očima. O to je pak těžší (a smutnější) návrat do reality. Ale za těch pár desítek minut dojemné a nepředstírané radosti patří tvůrcům můj velký dík... (03.11.2013)

Pokud je nějaká pohádka, která chybí v české televizi, tak to jsou Totoro a Arrietty. Totoro je spíše pro menší, ale Arrietty je je už pro úplně všechny. Zfilmování pidilidí mě obvykle baví, ale většinou si říkám, že jde o nevyužitý potenciál. Tady jsem si užíval každý okamžik, překrásnou hudbu, kouzelnou animaci a skvělé dobrodružné akce. Například spolupráce kluka a Arrietty je vymakanější než jakákoli Mission Impossible. (21.01.2013)

Arriety ze světa půjčovníčků mi svým zpracováním a celkovou atmosférou hodně připomínala Miyazakiho film Můj soused Totoro, ve kterém rovněž došlo ke střetu dvou světů, lidského a fantaskního, při nastěhování se do nového domu (v MST to byla děvčata s otcem, zde to byl mladý Šó). V prvním i druhém případě jde o mile natočený snímek s nádhernou animací a vcelku jednoduchým příběhem, ve kterém dojde ke konfrontaci dvou světů a navazování vzájemných vztahů. Zkrátka pěkně udělaný film z japonské produkce, ve kterém je velice jasně cítit otisk a nádech studia Ghibli. (27.06.2016)