Sám ve stěně

Tak tohle je psycho. Sama mám kolikrát záchvaty úzkosti, když lezu, ale s lanem a parťákem! Je ale fakt, že mám strach z toho, že mi selže některá z jistících pomůcek, kdežto on spoléhá jen sám na sebe. Přesto je to blázen! Může se mu zamotat hlava, nebo mu šutr zůstane v ruce a vlastně se mu mohou stát desítky dalších věcí. Ale musí to být nádherný pocit, podívat se dolů a vědět, že ji zdolal. No, mě a lidem v mém okolí to naštěstí stačí s lanem, a i tak je ten pocit moc fajn :-) mmm, musím se na skály zase co nejdřív podívat :-) (10.06.2016)

Tak tohle, vážení, je snímek, při kterém se mi žaludek strachy schovával za játra a zatmívalo se mi jak na základce při každoročním školním výletu na zubní oddělení. Dokonale znám okamžiky deset metrů nad jištěním, kdy jsem si, nevěda jak dál, opocený strachy uvědomoval, že to paličkování zase není tak špatná zábava. Oproti tomu lezení ve sto metrech jenom v košili fakt neznám, protože k tomu, abych měl na vrcholu problém trefit se tatrankou do huby mi úplně stačí ta standardní varianta. Taky mi ale není cizí ani ten úžasný pocit jistoty, kdy dokonale znáte svojí výkonnost, popřípadě lezenou cestu a prostě víte, že tenhle šutr vás neshodí a že se nemusíte bát. Pokud si ale, i při vší té jistotě, dovolíte pustit fantazii na procházku, zábava nabývá zcela nového rozměru a Klub přátel chodské krajky má opět zbrusu nového adepta na členství. Alexu Honnoldovi buď vyplivla ta část mozku, která je odpovědná za paniku (mě funguje na jedničku), nebo má sebeovládání a schopnost koncentrace jak mistr Yoda při teleportaci na latrínu. Co mu ale, k jeho velké cti chybí zcela jistě, je namachrovanost a strojenost. Pět hvězd jak dělo a co že je vlastně ta filmařina? (03.12.2012)

Něco takového, co dokáže při výstupech Alex Honnold, nemá obdoby a jeho počínání zasluhuje ty největší poklony. Tento krátký dokument je o jeho nadání zdolat ty nejtěžší stěny, přičemž malý prostor je vyhrazen pro představení jeho přirozeného prostředí, ve kterém se cítí nejlépe. Přiblížení jeho názorů, pocitů a prožitků dodává snímku velké plus. (19.03.2014)

Alex Honnold, šílenec, sebevrah nebo spíš pokračovatel Todda Skinnera, Johna Bachara a dalších? Každopádně je to jeden z nejnadanějších free-climberů současnosti. To co tady předvádí na Moonlight Buttress a vzápětí na Half Dome je neuvěřitelný mazec. Nejčistší forma lezení, kde se žádná chyba neodpouští. (Pozn. Obsah na CSFD pravděpodobně patří k jinému filmu, protože tohle je pouze o Honnoldovi) (13.02.2011)

Musím přiznat, že už jen sledování tohoto dokumentu pro mě znamenalo hodně sebezapření. Dělalo se mi nevolno a to jsem jednu dobu sama aktivně lezla. Všechno je o hlavě, říká Alex a má stoprocentní pravdu. Jakmile začnete panikařit, tak jste bez debat v naprosté prdeli. On je někdo, kdo při výstupu nepřemýšlí co se může stát, když tu chybu udělá. V jeho případě jakákoliv sebemenší chybka znamená smrt ... Jednoduše vypne a soustředěný leze. A leze tak lehce, dokáže se na hladké, 600 m vysoké stěně uvolnit, vytřepat končetiny, přitom visí za jednu ruku a jen za bříšky svých prstů, majn got!! Své myšlenky je schopen uzavřít na účinný zámek, který si odemkne na vrcholu skály. Nemůžu dost dobře vyjádřit své pocity co si myslím o volném slezení tak náročných skalních masívů ... je to neuvěřitelné, že někdo takový existuje. Být matkou toho kluka, tak jsem v péči Chocholouška s očním tikem, permanentně inkontinentní a s bezduchým úšklebkem ve tváři. Respekt! (26.07.2014)