Sám ve stěně

Tak tohle je psycho. Sama mám kolikrát záchvaty úzkosti, když lezu, ale s lanem a parťákem! Je ale fakt, že mám strach z toho, že mi selže některá z jistících pomůcek, kdežto on spoléhá jen sám na sebe. Přesto je to blázen! Může se mu zamotat hlava, nebo mu šutr zůstane v ruce a vlastně se mu mohou stát desítky dalších věcí. Ale musí to být nádherný pocit, podívat se dolů a vědět, že ji zdolal. No, mě a lidem v mém okolí to naštěstí stačí s lanem, a i tak je ten pocit moc fajn :-) mmm, musím se na skály zase co nejdřív podívat :-) (10.06.2016)

Něco takového, co dokáže při výstupech Alex Honnold, nemá obdoby a jeho počínání zasluhuje ty největší poklony. Tento krátký dokument je o jeho nadání zdolat ty nejtěžší stěny, přičemž malý prostor je vyhrazen pro představení jeho přirozeného prostředí, ve kterém se cítí nejlépe. Přiblížení jeho názorů, pocitů a prožitků dodává snímku velké plus. (19.03.2014)

Tak tohle, vážení, je snímek, při kterém se mi žaludek strachy schovával za játra a zatmívalo se mi jak na základce při každoročním školním výletu na zubní oddělení. Dokonale znám okamžiky deset metrů nad jištěním, kdy jsem si, nevěda jak dál, opocený strachy uvědomoval, že to paličkování zase není tak špatná zábava. Oproti tomu lezení ve sto metrech jenom v košili fakt neznám, protože k tomu, abych měl na vrcholu problém trefit se tatrankou do huby mi úplně stačí ta standardní varianta. Taky mi ale není cizí ani ten úžasný pocit jistoty, kdy dokonale znáte svojí výkonnost, popřípadě lezenou cestu a prostě víte, že tenhle šutr vás neshodí a že se nemusíte bát. Pokud si ale, i při vší té jistotě, dovolíte pustit fantazii na procházku, zábava nabývá zcela nového rozměru a Klub přátel chodské krajky má opět zbrusu nového adepta na členství. Alexu Honnoldovi buď vyplivla ta část mozku, která je odpovědná za paniku (mě funguje na jedničku), nebo má sebeovládání a schopnost koncentrace jak mistr Yoda při teleportaci na latrínu. Co mu ale, k jeho velké cti chybí zcela jistě, je namachrovanost a strojenost. Pět hvězd jak dělo a co že je vlastně ta filmařina? (03.12.2012)

Nebyť kamošky, rozplývajúcej sa nad výkonom, neviem o tomto. Azda hodnotiace nadšenie spočíva v obdive odvahy v kombinácii so zatajeným dychom. Pretože dokument je síce o lezení bez istenia, ale čo prevláda? Silácke reči o úžasnej stene, chápajúcej mame, neskutočnom borcovi a koncentrácii. Syndróm doby zaujímavý zo sociologického hľadiska. Celé to pripomína skratkovitosťou, rýchlosťou a jednoduchosťou skôr reklamu. Polhodina je presýtená slovom. Chválospevy a odrapotané posolstvá. Spoločným znakom je minimálna informačná, vzdelávacia a iná hodnota. Všetko len och, aká to je bomba! Poukazuje sa na ťažkopádnosť včerajška v porovnaní s ľahkonohou a svižnou prítomnosťou. Dnes nastupujú novodobí dobrovoľní skalolezeckí dobrodruhovia-herkulovia. Podstatou filmu je niečo dobovo príznačné - zaujať. Niečím očarujúcim, čo nik iný nevie. Ja to nazývam adrenalínový pop ego underground. Čiže absolútne zaujatie samým sebou, lákajúce nasledovníkov, fascinujúce cieľové skupiny takýchto filmov. Tentoraz ide o to - správne si siahnuť špičkami prstov do uzulinkej škáročky. Jej správne uchopenie delí život sebaistého lezca od neustále hroziacej smrti. (23.03.2014)

"Ano jistě,lze obdivovat jejich fyzickou kondici a tu obdivuhodnou výdrž,za to taky ty 2*,jinak je to banda dementů která nesmyslně riskuje své životy a obdivovat je za to nehodlám." A přesně tohle tento dokument podle mě vyvrací. Je to o kondici a výdrži, nepopírám, ale hlavně o hlavě a mysli. Dosáhnout takové vnitřní disciplíny a rozpoložení jen z půlky, tak mi není nic nemožné :) Nesmyslně riskované životy? Vůbec... a to nejsem horolezec a výšek se bojím. (06.09.2012)