Shame
Hanba
Režie:
Steve McQueenKamera:
Sean BobbittHudba:
Harry EscottHrají:
Michael Fassbender, Carey Mulligan, James Badge Dale, Nicole Beharie, Jennifer Butler, Lucy Walters, Elizabeth Masucci, Alex Manette, Hannah Ware (více)Obsahy(2)
Celosvětově úspěšný snímek Hlad (2008) režiséra Steva McQueena prostřednictvím extrémního případu vězně IRA a jeho smrtící hladovky analyzoval vztah individuální a společenské svobody jednotlivce. Ve filmu Stud je hlavní hrdina Brandon v naprosto opačné situaci než Bobby Sands, hrdina Hladu - je to úspěšný a finančně zajištěný mladý muž žijící v současném New Yorku s absolutními možnostmi. I přesto, že jeho sociální status je velmi vysoký, Brandonova vnitřní spokojenost a svoboda jsou deformovány do sexuální závislosti a společenské i osobní frustrace. Stud je mrazivou analýzou vyprázdněnosti současné produktivní generace, ve které se neschopnost lásky, citu a komunikace s ostatními transformuje do patologické závislosti na cyklicky se opakujících sexuálních aktivitách. (oficiální text distributora)
(více)Videa (14)
Recenze (818)
Steve McQueen již po dvou filmech dokázal vybrousit svůj svojský režisérský styl a jasně naznačit, kde se nachází jeho místo na poli artových a mainstreamových filmů - tedy přesně na hranici - na hranici, kde dokáže upoutat mainstreamové diváky, nenudí je, vybouzí je k zamyšlení, ale přitom svým pomalejším tempem, strohými, pevně ukotvenými i detailními záběry a mimoslovným, obrazovým vyprávěním způsobit tak trochu jiný (intelektuální) feeling. Stud, ač hraje na podobné struny jako Hlad pro mě představuje mnohem "širší", resp. hlubší film. Tam, kde se téměř bezdějový Hlad omezoval na trpitelské scény, předkládá Stud konečně prostor k zamyšlení, identifikaci (přičemž nemusíte být zrovna sexuální maniak), empatii a v konečném důsledku neopomene ani vypovědět něco o současné společnosti (city/pudy/láska). 8/10 ()
Cineorgasmus. Steve McQueen má už po dvou filmech zcela nezaměnitelný rukopis a v Shame jej navíc zvládá dál rozvíjet. Hlad byl velmi sebejistý debut, ale tohle je, troufám si říct, téměř mistrovské dílo. Mezi oběma filmy lze samozřejmě vypozorovat řadu tematických podobností (v centru vždy stojí tělo jako prostředek komunikace), ale i rozdílů. Zatímco Bobby Sands vědomou manipulací svého těla dával systému určitou ideologickou zprávu a překonával tím symbolicky fyzické vězení, v němž se nacházel, Brandon ve Studu je naopak otrokem svého těla, ovládat jej nedokáže a vězení, z něhož se mu nedaří utéct, nemá žádné mříže. Takové vězení je nejděsivější (uvědomoval si to i George Lucas, který své hrdiny v THX1138 uvěznil do zdánlivě nekonečného bílého prostoru), protože klíč k němu leží v naší mysli a je těžké si to uvědomit nebo vůbec připustit. Proto když si jde Brandon zaběhat do ulic New Yorku, je to stále únik pouze iluzorní - přes všechnu otevřenost prostoru, kterou mu megalopole poskytuje, se nakonec zase vrací tam, odkud vyšel. _______ Pro film je velmi důležité napětí mezi blízkostí a odtažitostí; z formalistického pohledu by skoro mohlo jít o dominantu filmu. V rovině příběhu je tahle tenze patrná ve vztahu Brandona a jeho sestry - podle všeho si s sebou nesou trauma z dětství a každý volí odlišný způsob, jak se s ním vyrovnat. Brandon emoce potlačuje, nedokáže navazovat normální vztahy, odmítá je a udržuje si odstup - Sissy je naopak labilní, vyžaduje neustálou pozornost a po vztazích touží. Tyto vlastnosti se zároveň promítají do toho, jak postavy zacházejí s vlastním tělem - jde vždycky jen o odlišný druh sebedestruktivního chování. Film pak ke zdůrazňování těchto charakteristik využívá především rámování záběrů - příznačný je pětiminutový velký detail na obličej Sissy, když zpívá "New York, New York" (extrémní blízkost) a naopak celky a velké celky, v nichž je převážně zabírán Brandon. Jeho postava se navíc v několika případech nachází na samém okraji rámu a dává tak ještě víc vyniknout prázdnému prostoru (office, město) okolo něj. Prosklené mrakodrapy v New Yorku tak nejsou jenom výkladními skříněmi pro voyeury, kde se vytrácí jakákoli intimita, ale ve svojí geometrické strohosti odrážejí vnitřní chlad hlavního hrdiny. Právě k těmto precizně rámovaným kompozicím města a postav nám pak hraje Bach, případně hlavní zimmerovské téma Harryho Escotta, a vytváří tak opět konflikt emotivnosti a distance. ()
Stud sice vypráví o dvou sourozencích, introvertovi, který imploduje, a extrovertce, která exploduje, ale mnohem důležitější je pro jeho pochopení vztah Fassbendera a jeho šéfa Davida. Málomluvný Fassbender definuje svou postavu zhruba uprostřed filmu, kde prohlásí, že záleží na činech, ne na slovech. Tím se zřetelně liší od svého šéfa, kterému jede pusa neustále, ale nikam to nevede. Všechny holky končí u Fassbendera. Jeho šéf oproti tomu mluví takřka bez přestání, snaží se pořád něco pochopit nebo rozebrat, a možná proto je tak neúspěšný. Není to tedy tak, jak se občas říká, že Fassbender žije nějaký banální nebo povrchní život – on si jen uvědomil, že ten povrch je vše a je zbytečné se snažit jít za něj. Stud je tím pádem velmi filozofické dílo, protože ukazuje, že věci jsou skutečně takové, jak se nám jeví, i když nám takové nepřipadají (většina filmů je naopak stížená permanentní paranoiou a neustále nás nabádá k tomu, abychom nevěřili vlastním očím a spolu s hlavní postavou dospěli ke zvratu a odhalili nějaký komplot). V tom spočívá rozhodující změna pohledu, kterou musí divák Studu udělat: povrch tu nepředstavuje překážky, které nám brání v přímém přístupu k zobrazované realitě, ale je naopak samotnou realitou – nebo, abychom to vyjádřili staromódními filozofickými pojmy, jeho status není epistemologický, nýbrž ontologický. Proto bychom měli přikročit opačným směrem – ne se odtáhnout od povrchu a vizuální bohatosti filmu a obrátit se k něčemu smysluplnějšímu, co se skrývá za tím, nýbrž plně postoupit k povrchu, z něhož se realita skládá. Kdykoliv se tím Fassbender neřídí, třeba na rande s černoškou, jíž se otevře ve snaze navázat s ní hlubší vztah, dopadne to katastrofálně. ____ Zásadní problém Studu je nicméně v tom, že se stává tím, proti čemu bojuje. Vypráví příběh vyprázdněného, povrchního muže, a dělá to jak jinak než vyprázdněně a povrchně. Vykreslení hypermoderního, vertikálního New Yorku a jeho smutných, anonymních obyvatel tak přechází i na film, který je rovněž smutný a poněkud malátný - jeho flow je místy líná jako veš. Řešení této možná nejklasičtější pasti, do níž může filmař upadnout, je přitom velmi jednoduché: vybrat si atraktivní téma. To sice rovněž infikuje film, ale ten bude logicky atraktivní a přinejmenším působivý a zajímavý. Asi nejlepší dva příklady této situace dávají Takový normální zabijáci od Stonea a Felliniho Sladký život. Stone svůj film charakterizoval jako satiru obžalovávající násilí, jenže ho natočil příliš násilně, než aby násilí pouze odsuzoval. Inspirovali se jím i někteří zločinci. Totéž platí pro Sladký život, v němž Fellini snímá masku nejrůznějším podobám bohateckých hrátek, ale sám neskrývá, že do tohoto světa v podstatě sám také náleží podobně jako jeho hrdina Marcello, takže se pak římskokatolická církev nemohla shodnout, jestli film odsuzovat, nebo opěvovat - někteří duchovní svým ovečkám radili, aby se ho vyvarovali, zatímco jiní vyzdvihovali jeho kritiku vyšší společnosti, jejíž povrchní zbožnost není založená na skutečné víře. Jak Stone, tak Fellini tak sice svými filmy infikovaly to, co kritizují, ale protože si vybrali atraktivní téma, dodali svým filmům na jednoznačné působivosti. Oproti tomu Steve McQueen ve výběru tématu malinko selhal, poněvadž být zločincem na útěku nebo italským seladonem je přece jen zajímavější než se stát introvertním chlapíkem z N. Y. Možná to tedy není tak, že příběhy se beztak pořád opakují a podstatné je tedy samotné jejich provedení, ale naopak už samotný výběr tématu v předprodukční fázi je tím nejklíčovějším rozhodnutím, které není radno podcenit. Platí to i v jiných o oborech, třeba ve stavebnictví máme největší možnost ovlivnit výši nákladů, včetně dalších vlastností stavebního projektu a jeho rizika, v prvních etapách už někde v předinvestiční fázi. Pak už je často pozdě. () (méně) (více)
Jak utéct realitě? Skrze sex, hrající hlavní roli. Sex jako vášeň, sex jako apatii. Sex jako radost, sex jako nenávist. Sex jako nutnost, sex jako zbytečnost. Jako sobeckost a zároveň altruismus, svobodu a vězení, sdílnost a mlčení, upřímnost a přetvářku. A přitom: život zdaleka není jenom o sexu! Fuck. Teď si to přeberte... vážně tuhle artovou pecku s Fassym (ne)chcete vidět? ()
Co se nám stalo? Pod tlakem moderní doby se hroutíme, tváříme se že se nic neděje a splýváme s davem, abychom přežili, tak se však sami v soukromí měníme zpět v nás. V nestabilní jedince, kteří nikam nepatří, se sklonem k... experimentům. STUD, se věnuje pokročilé sexuální závislosti a zachycuje muže ve finálním rozpadu, který vrcholí s příjezdem jeho sestry. K tomu se mimochodem vztahuje, několik scén, které jsou noční můrou každého bratra. Naprosto přesné herectví Michaela Fassbendera (kde je přinejmenším nominace na Oskara?) vás vtáhne do slizského světa úspěchu, možností, ale také prázdnoty. Pozorujeme spolu s ním figuríny lidí, se kterými navazuje vztahy, postelové i pracovní, vidíme snahu uniknout i selhání provázející jeho pokusy. I tresty, které na sebe za svůj neúspěch uvalil. Hodně osobitý a pomalý film, který leckomu nebude pochuti, nebo ho nepochopí, možná i vyloží špatně. Už jen za neuvěřitelně silnou scénu v metru (úchvatná Lucy Waltersová) v úvodu snímku si zaslouží plné hodnocení. ()
Galerie (89)
Photo © Momentum Pictures
Zajímavosti (18)
- Steve McQueen chtěl původně hovořit s lékaři a lidmi závislými na sexu v Londýně, ale nikdo s ním na téma konverzovat nechtěl. Průzkum se tedy musel přesunout do New Yorku. (Brousitch)
- Režisér Steve McQueen neměl dostatek financí na to, aby natočil film ve Velké Británii, a tak změnil lokaci na New York. (Dr Lizal)
- Na konci poslední scény, kde se Brandon (Michael Fassbender) dívá vmetru na cizí ženu, je vidět reklama na kostel River NYC, který herečka Carey Mulligan navštěvuje pokaždé, když je v New Yorku. (Dr Lizal)
Související novinky
Best of 2012 dle popředních uživatelů ČSFD.cz
Stejně jako v loňském roce, i letos vám přinášíme přehled nejlepších filmů uplynulého roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Nejoblíbenějším… (více)
Český Alois Nebel oceněn Evropskou filmovou akademií
Udělování Evropských filmových cen v Berlíně suverénně kralovala komorní Láska rakouského režiséra Michaela Hanekeho. Není to žádné překvapení, film o nemoci a umírání ve vztahu dvou starých manželů… (více)
Trierova sága o souložení
Ve Švédsku právě padla první klapka nového ero-eposu Larse von Triera s výmluvným názvem Nymphomaniac. Filmu přinesl mediální pozornost především Shia LaBeouf, který tvrdil, že si před kamerou… (více)
Reklama