Shame
Hanba
Režie:
Steve McQueenKamera:
Sean BobbittHudba:
Harry EscottHrají:
Michael Fassbender, Carey Mulligan, James Badge Dale, Nicole Beharie, Jennifer Butler, Lucy Walters, Elizabeth Masucci, Alex Manette, Hannah Ware (více)Obsahy(2)
Celosvětově úspěšný snímek Hlad (2008) režiséra Steva McQueena prostřednictvím extrémního případu vězně IRA a jeho smrtící hladovky analyzoval vztah individuální a společenské svobody jednotlivce. Ve filmu Stud je hlavní hrdina Brandon v naprosto opačné situaci než Bobby Sands, hrdina Hladu - je to úspěšný a finančně zajištěný mladý muž žijící v současném New Yorku s absolutními možnostmi. I přesto, že jeho sociální status je velmi vysoký, Brandonova vnitřní spokojenost a svoboda jsou deformovány do sexuální závislosti a společenské i osobní frustrace. Stud je mrazivou analýzou vyprázdněnosti současné produktivní generace, ve které se neschopnost lásky, citu a komunikace s ostatními transformuje do patologické závislosti na cyklicky se opakujících sexuálních aktivitách. (oficiální text distributora)
(více)Videa (14)
Recenze (817)
Nuda a skoro žiadna sexuálna kontroverzia, ak nerátam asi 25 sekúnd "istých" záberov (čo je na 101 minútový film ozaj dosť málo, ehm). Fassbender ma nikdy nebavil a scenár? Odmietam rozmýšľať nad stavom súčasného sveta len na základe scény, v ktorej ústredný hrdina smutne kráča v daždi a potom sa rozplače. Odmietam rozoberať, čo mi chcel režisér povedať záberom na sexujúci pár, ktorý to robí na verejnosti na nočnom mieste pol metra od steny, na ktorej je nasprejované FUCK. Hanbu pokladám za ten typ filmu, ktorý sa na niečo hrá a pritom je strašne nudný. ()
Po vězeňské hladovce a prvním vskutku fyzicky nepříjemném setkání se Stevem McQueenem se s tímhle britským chlapíkem potkáváme znovu. Opět to není nic příjemného, tentokrát slabším jedincům pořádně poklepe na psychiku. Žít pro sebe, hlavně se citově nevázat. I přes velmi slušný sociální statut mu záleží jen na krátkodobém plánu – ukojit svůj silný sexuální apetit. Tvůrci ale nejde o okukování ženských klínů i mužských zadků, nedopracovává se k nějakým konkrétním závěrům, nesoudí všudypřítomné vyprázdněné životy. Přesto dokáže pohltit. Sice ne tak moc, jak bych si dokázal (chtěl) představit, ale je velmi zajímavé, jak dokáže balancovat/pracovat na téhle velmi křehké rovnováze, která Michaelu Fassbenderovi „ke štěstí“ stačí. Jeho hraní bez dialogů je výborné, na to se mi bude zapomínat obtížně, na film jako takový o poznání snáze.. Mimochodem skvělý trailer!! ()
Emocionálně naprosto komplexní masterpiece, který tu za poslední dobu (a specielně v rámci žánru) nebyl ani zdaleka. McQueen se podobně jako Woody Allen točí kolem vztahových problémů společnosti, ale naprosto diferentní formou. Je šokující, je perverzní, je minimalistický a intenzivní. Herecky bez chyby, obrazově je New York vyšťaven na maximum, hudebně brilantní. Velkolepý hudební motiv do takto minimalisticky laděného filmu - a přece to funguje. Těžko by se dalo něco vylepšovat. Snímek, který v sociální rovině definuje 21. století. Work of art. ()
(1001) Jsem velmi překvapena tím, že se mi nepodařilo dohledat seriozní recenzi poukazující na nedostatky tohoto filmu. Nepatřím k lidem, kteří odsoudí film na základě toho, že je nedějový nebo pomalý, ale věřím tomu, že tento film má v sobě někdy i dost zásadní chyby, hlavně co se týče scenáristické stránky. Není to taková paráda, jak by z přemíry pozitivních ohlasů mohlo vypadat. A je mnohem víc mainstreamový, než by se podle všech artových přívlastků na něj navěšených zdálo. DÁLE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY Co, alespoň pro mě, částečně znehodnocuje režisérovu přesvědčivost a suverénnost, je způsob, jakým mixuje civilnost s vykonstruovaností, scenáristické náhody s tím, co bych označila za až scenáristická klišé. Brandon je tichý introvert, a aby to vyniklo, tak je vedle něj postaven jeho šéf (tedy někdo minimálně na poli kariéry lepší a úspěšnější než on), který se před ženami chová jako patnáctiletý puberťák, který zoufale potřebuje sbalit nějakou roštěnku, nedělá mu problém vyspat se s ženou, kterou poprvé potkal před dvěma hodinami, ale nad pornem si myje ruce a prohlašuje ho za odpornost nejvyššího kalibru? Brandonova sestra je drsňačka, která skrývá citlivou duši, takže ke každému slovu přidává přívlastek „fucking“, po večer pláče svému příteli do telefonu, že jí je bez něj fyzicky špatně, a potom se vyspí s prvním mužem, který jí řekne, že je pěkná? Jak toto zapadá do jejího závěrečného prohlášení, že oni přece „nejsou špatní lidé“? Nehoda v metru předznamenává, že se jí asi něco stalo, protože na začátku filmu jsme ji viděli stát blízko kolejí? Brandon věří, že skutky se počítají, ne slova, tak proto ho nejspíš vidíme, jak pomáhá staré paní ze dveří s kočárkem. Cestou na rande spatří v rozsvíceném okně souložící pár a jeho odhodlání jít po „správné cestě“ může vzít za své. A v katarzi klesá na kolena v upršeném přístavu zahaleném do mlhy? Závěrečné opětovné setkání s neznámou ženou v metru (která čekala, až si Brandon projde všemi peripetiemi, aby mu mohla ukázat možná osudné pokušení) je třešničkou na tom všem. Nejsem schopna rozlišit, co z toho byl záměr a jestli to, co mi na filmu vadilo, byly opravdové chyby, můžu jenom říct, pro mě byl myšlenkový a formální koncept mnohem zajímavější než to, čím byl nakonec naplněn. ()
Galerie (89)
Zajímavosti (18)
Související novinky
Best of 2012 dle popředních uživatelů ČSFD.cz
Stejně jako v loňském roce, i letos vám přinášíme přehled nejlepších filmů uplynulého roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Nejoblíbenějším… (více)
Český Alois Nebel oceněn Evropskou filmovou akademií
Udělování Evropských filmových cen v Berlíně suverénně kralovala komorní Láska rakouského režiséra Michaela Hanekeho. Není to žádné překvapení, film o nemoci a umírání ve vztahu dvou starých manželů… (více)
Trierova sága o souložení
Ve Švédsku právě padla první klapka nového ero-eposu Larse von Triera s výmluvným názvem Nymphomaniac. Filmu přinesl mediální pozornost především Shia LaBeouf, který tvrdil, že si před kamerou… (více)
Stud sice vypráví o dvou sourozencích, introvertovi, který imploduje, a extrovertce, která exploduje, ale mnohem důležitější je pro jeho pochopení vztah Fassbendera a jeho šéfa Davida. Málomluvný Fassbender definuje svou postavu zhruba uprostřed filmu, kde prohlásí, že záleží na činech, ne na slovech. Tím se zřetelně liší od svého šéfa, kterému jede pusa neustále, ale nikam to nevede. Všechny holky končí u Fassbendera. Jeho šéf oproti tomu mluví takřka bez přestání, snaží se pořád něco pochopit nebo rozebrat, a možná proto je tak neúspěšný. Není to tedy tak, jak se občas říká, že Fassbender žije nějaký banální nebo povrchní život – on si jen uvědomil, že ten povrch je vše a je zbytečné se snažit jít za něj. Stud je tím pádem velmi filozofické dílo, protože ukazuje, že věci jsou skutečně takové, jak se nám jeví, i když nám takové nepřipadají (většina filmů je naopak stížená permanentní paranoiou a neustále nás nabádá k tomu, abychom nevěřili vlastním očím a spolu s hlavní postavou dospěli ke zvratu a odhalili nějaký komplot). V tom spočívá rozhodující změna pohledu, kterou musí divák Studu udělat: povrch tu nepředstavuje překážky, které nám brání v přímém přístupu k zobrazované realitě, ale je naopak samotnou realitou – nebo, abychom to vyjádřili staromódními filozofickými pojmy, jeho status není epistemologický, nýbrž ontologický. Proto bychom měli přikročit opačným směrem – ne se odtáhnout od povrchu a vizuální bohatosti filmu a obrátit se k něčemu smysluplnějšímu, co se skrývá za tím, nýbrž plně postoupit k povrchu, z něhož se realita skládá. Kdykoliv se tím Fassbender neřídí, třeba na rande s černoškou, jíž se otevře ve snaze navázat s ní hlubší vztah, dopadne to katastrofálně. ____ Zásadní problém Studu je nicméně v tom, že se stává tím, proti čemu bojuje. Vypráví příběh vyprázdněného, povrchního muže, a dělá to jak jinak než vyprázdněně a povrchně. Vykreslení hypermoderního, vertikálního New Yorku a jeho smutných, anonymních obyvatel tak přechází i na film, který je rovněž smutný a poněkud malátný - jeho flow je místy líná jako veš. Řešení této možná nejklasičtější pasti, do níž může filmař upadnout, je přitom velmi jednoduché: vybrat si atraktivní téma. To sice rovněž infikuje film, ale ten bude logicky atraktivní a přinejmenším působivý a zajímavý. Asi nejlepší dva příklady této situace dávají Takový normální zabijáci od Stonea a Felliniho Sladký život. Stone svůj film charakterizoval jako satiru obžalovávající násilí, jenže ho natočil příliš násilně, než aby násilí pouze odsuzoval. Inspirovali se jím i někteří zločinci. Totéž platí pro Sladký život, v němž Fellini snímá masku nejrůznějším podobám bohateckých hrátek, ale sám neskrývá, že do tohoto světa v podstatě sám také náleží podobně jako jeho hrdina Marcello, takže se pak římskokatolická církev nemohla shodnout, jestli film odsuzovat, nebo opěvovat - někteří duchovní svým ovečkám radili, aby se ho vyvarovali, zatímco jiní vyzdvihovali jeho kritiku vyšší společnosti, jejíž povrchní zbožnost není založená na skutečné víře. Jak Stone, tak Fellini tak sice svými filmy infikovaly to, co kritizují, ale protože si vybrali atraktivní téma, dodali svým filmům na jednoznačné působivosti. Oproti tomu Steve McQueen ve výběru tématu malinko selhal, poněvadž být zločincem na útěku nebo italským seladonem je přece jen zajímavější než se stát introvertním chlapíkem z N. Y. Možná to tedy není tak, že příběhy se beztak pořád opakují a podstatné je tedy samotné jejich provedení, ale naopak už samotný výběr tématu v předprodukční fázi je tím nejklíčovějším rozhodnutím, které není radno podcenit. Platí to i v jiných o oborech, třeba ve stavebnictví máme největší možnost ovlivnit výši nákladů, včetně dalších vlastností stavebního projektu a jeho rizika, v prvních etapách už někde v předinvestiční fázi. Pak už je často pozdě. () (méně) (více)