Sbohem, královno

Koukám, že poslední dny Marušky Antonešky byly plné stresu a obavy o holou existenci, joo to znám taky. Sice mě nechtěl lynčovat obyvatelé Paříže, alespoň zatím, ale složenky taky umí svoje. Jinak hodně keců, ale dobře se povedla atmoška versaillského dvora pár dní před tím než tam chudinská lůza začala dělat inventuru. (29.12.2013)

Film určitě není historickou rekonstrukcí a nelze ho tak brát. Spíše staví na jejích základech a snaží se zaměřit na poměrně krátké časové údobí, kde se historické souvislosti ani nemají šanci jaksepatří rozběhnout. Drama se zde naopak odehrává na jiné rovině, a to na vztahu mladé služebné a francouzské královny. Právě pohled mladé dívky, nezasvěcené zcela do nastalého všeobecného chaosu, koresponduje s pohledem diváka vrženého do dění právě se blížících revolučních událostí. Nepatrná gesta a náznaky nám zde umožňují postupně odkrývat svět ne ženy, která je středem zájmu celého Versailles, ale dívky, která prožívá své pocity stejně silně jako nejmocnější a neznámější lidé své doby, i když přeci jen poněkud méně výstředně. Ale žel, nic netrvá věčně a doba změn se nezadržitelně blíží. Uznání si zaslouží i herecký výkon hlavní představitelky (Léa Seydoux). (05.12.2012)

Sama vlastně ani nevím, co si o tomto filmu myslet, co tímto chtěl režisér říci. Popravdě, nápad příběhu je zajímavý a přináší do kategorie historických dramat něco svým způsobem nového, ojedinělého, co jen tak u těchto snímků nenajdeme. Ale to je tak asi vše. Snad jen, velká škoda, že Diane Kruger nedostala více prostoru, její podání této rozporuplné královny je velmi povedené a řadí se mezi její dosavadní nejlepší herecké výkony. (27.01.2013)

Doslova lesbická rekonstrukce posledních dnů přepychu Marie Antoinetty. Vždy mě zajímalo pozadí takových různých historických událostí - pocity služebnictva apod.. Dost mě pobavilo zařazení tohoto filmu do drama. Už jen pro četnost pádů služebnice bych tu její lesbickou oddanost brala s rezervou sobě vlastní. Jistě je známo, že tento film je tak trochu jemně lesbický - nebo na mě tak působí(dotyky královny a služebné, pohledy hereček na sebe apod..). Je mi známo, že Marie Antoinetta byla zhýralá a nedbala tolik přísné etiketě na královském dvoře, ale postrádala inteligenci, kterou měla její matka Marie Terezie. Ze začátku byla královnou milovanou a poté nenáviděnou... A docela i chápu proč. Diane Kruger v roli Marie Antoinetty byla vcelku přesvědčivá i když se nikdy nepřestanu divit jak zvládá hrát v tolika jazycích. Ukončila bych to takto: „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně.“ Těmito slovy se královna Marie Antoinetta omluvila katovi, jemuž omylem šlápla na nohu. P.S. Mrzí mě, že s historií tento film má pramálo společného. (27.06.2013)

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)