Hra

V době téměř zbožštění přistěhovalectví natočit takový film je samo o sobě hrdinství. Natočeno je kromobyčejně dobře a napínavě. Navíc Östlund nenabízí jen jednu stranu mince, noří se hluboko do nitra Švédska a jeho obyvatel. Film je to velice odvážný a velice krutý. Nenalhávejme si, že naše společnost je na tom lépe. Jen nemáme Östlunda, aby nám nastavil krutě chladné zrcadlo, do kterého není příjemné se dívat. (06.12.2020)

Ruben sa nezdá. Odťažitosť nezúšastneného pozorovateľa, ktorý sleduje celé dianie je dovedená do dokonalosti. Kamera je statická, zachytáva drobné mikropríbehy, ktoré postupne ale isto rozvíjajú veľmi nepríjemnú hru o vládu, kde je citeľný strach, úzkosť a hlavne bezmocnosť. Film podľa vzoru dokumentárnych prvkov nesúdi, len zachytáva. Postavy spĺňajú svoje úlohy v rámci celého príbehu a stávajú sa kritikou nie len imigrantskou ale aj spoločensky hodnotovou. Scény s kolískou v zásade ukazujú nezáujem o pravidlá. Akýsi výsmech varovaniam, ktoré sú opodstatnené. Skrátka typické zatváranie očí pred skutočným problémom. Liberalizmus je mierne naštiepený. Hodnotovosť stratená. Ale Ruben vychádza z toho ako víťaz. Využil nehercov. Viedol ich parádne. Nakopil silné scény a zanechal posolstvo. A život ide aj tak ďalej. (27.02.2019)

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Jsi rozrušený, ale nemyslím si, že policie přijede, když řekneme, že někdo honí pár kluků, protože se vlastně nic nestalo.“ Po Vyšší moci a Čtverci mé třetí filmové setkání s Östlundem. Režisér sice znovu sonduje stav západní společnosti, ale líbí se mi, že se zaměřil zas na něco jiného. Dětská šikana na jedné straně, na druhé zas apatie a neschopnost dospělých účinně řešit problémy. Tvůrci mistrně pracují s emocemi publika. Cítil jsem obrovský vztek nejen vůči trýznitelům, ale postupně i odevzdanosti obětí a nečinnosti dospělých. Díky výborným dětským hercům se daří navozovat poměrně velká autenticita. A to i kvůli (nebo navzdory?) silně „nedivácké“ a často statické kameře, která moc neřeší, co zajímá publikum, prostě se dívá nějakým směrem, dokud ji nezúčastněný majitel nenatočí či nepřesune jinam. A pokud diváky na 2 tábory nerozdělí kamera, postará se o to nejspíš téma migrantů (závěrečný střet dospělých vše dovrší). I díky (znovu) slabšímu konci to budou i do třetice „jen“ silné 4*. (21.07.2019)

Celá první hodina se odehrává v uzavřeném prostředí (švédské světelné podzemní město, dopravní prostředek), druhá polovina pak v příměstské přírodě a na ulicích. První prostředí je pro rozvratnou činnost gangů mladistvých jako dělané, ale i to druhé mají kupodivu rovněž dobře zmáknuté. Film Rubena Östlunda je i v rámci filmů zabývajících se šikanou zcela mimořádný, a to především svojí komplexností a vytříbenou popisností nezaujatého vypravěče - včetně metonymie kolébky, která nikomu nepatří, tedy. ten, kdo se v ní narodí, a to, že se nakonec objevuje u "imigrantů", může znamenat i ještě dlaší posun ... Záverečný odkaz, že jsou i jiné hodnoty (tanec, klarinet) asi neprojde; v celkovém kontextu se nemůže jevit jinak, než jako komická vsuvka. A jaký další film Östlund natočí? Zřejmě již z prostředí segregované společnosti, v níž rodiny švédských intelektuálů a podnikatelů budou žít někde za zdí a běžný venkovní život zcela ovládnou gangy ne již dětské, ale dospělé. Zábava, sport, hra, cokoli, co děti provádějí, je vždy přípravou na budoucí "povolání", každý se usadí (jak se říká), ale usadí se jen do toho, co důvěrně poznal v dětství... Také jsem viděl svoji peněženku s doklady, jak opustila batoh a začala létat z jedné ruky do druhé, až se někde ztratila... Jansen ve svém komentáři cituje Hanse-Hermanna Hoppeho, který se sezuje z trůnu dalšího boha, náhražku Boha, demokracii. (03.10.2014)

Ostlund prvýkrát opúšťa formu sofistikovanej mozaiky a ponúka jeden celistvý príbeh. Snímanie a spôsob odťažitého rozprávania zostáva rovnaký, avšak už tu cítiť, že Švédova tvorba sa posunie trochu inam. Témy si vypožičiava z oboch prvých filmov a posúva ich ďalej, ale môže sa stať, že napríklad V moci davu budete považovať vďaka paralelám medzi príbehmi za sofistikovanejší, čo sa stalo aj mne. Hra je odvážna v tom, že neponúka odpovede, filozofuje za hranicou zobrazeného, načrtváva napríklad otázku krutej ľudskej prirodzenosti (nielen deti, ale aj dospelí sa nechajú "radi uniesť"...) a už tu spomínaná vtipná, ale zároveň trefná metafora s kolískou poukazuje na to, kde môže byť hlavný problém problému šikany. Ako učiteľ na strednej škole sa mi neustále potvrdzuje, že menší záujem rodičov vedie k väčšej nezvládnuteľnosti ich potomkov. (17.04.2024)