Kapitál

Rádoby realistické drama, které však příliš tlačí na pilu a spoustu věcí zjednodušuje na hranici snesitelnosti. Na jednu stranu se snaží vzbudit apokalyptickou vizi světa, ve kterém existují jen peníze a lidi, kteří pro ně udělají vše. Na stranu druhou z těchto lidí dělají dětinské hlupáky, kteří se na situaci na japonské burze musejí ptát sekretářek svých známých. Pár zajímavých postřehů, jedna hezká workoholička a vtipné "snové" prostřihy. Ani americký vlk ani tento francouzský kohout však přes veškeré vytí a kokrhání mou pozornost neupoutali. Na krále zvířat stále čekám... (20.02.2014)

Moje třetí setkání s panem režisérem a znovu to budou 4*. Kapitál je především satira na dnešní (vyšší) společnost, ale také drama muže, figurky, který toužil po moci. A Gad Elmaleh byl jako naivní kariérista, jenž si myslel, že může všechno, naprosto přesný. Moc se mi líbily také ty jeho neuskutečněné výbuchy hněvu, neukojený hlad po kur…ehm, modelce a také konečné prozření…no, i když. A také mě nadchl konec, který to pěkně cynicky shrnuje. Zklamalo mě pouze občasné přílišné zjednodušování (hlavně co se týče dětí) a určitá naivita (v reálu by asi s hlavním hrdinou vydrbali podstatně rychleji a tvrději). (21.12.2013)

Takto si tu žijeme, my osvietení bankári a majitelia bánk. Kapitál odkrýva masku pokrytectva. Ukazuje správanie sa elít. Rafinované podrazy, náhle výpovede, dôraz na plnenie zjavne nezmyselných príkazov. A paranoja. Drzejší špeh vyhráva. Žiadna vecná odbornosť v riadení ("Čo to vlastne predávame?" pýta sa riaditeľ banky). Rozhodujúce sú manipulatívne hry o ulapenie si priestoru moci plus využívanie revolucionárskych modelov ("Použi Maov model kultúrnej revolúcie", radí riaditeľovi manželka). Ambiciózni ľudia majú zvyčajne inú predstavu o poschodiach vplyvu. A možno sú len neradi, ak ľudia vidia, ako to chodí. Pozn.: Existuje minianalýza zákonom uložených a neustále narastajúcich povinností štátu voči občanovi, čo nepodniká, nepracuje a má spoločnosť na háku. Všetky tieto povinnosti sú sankcionovateľné. Nútia občana žiť ako by bol matrica v stroji. Niektoré priamo prikazujú zaplatiť štátnemu výpalníkovi nezmyselné poplatky aj pri nulovom príjme (zdravotné a sociálne poistenie). Všetko nenápadne prepojené s bankami. Je na to tisíc dôkazov. Ak mi neveríte, skúste len taký mipokus: trvajte na Vašej zákonom umožnenej povinnosti, aby Vám bola mesačná výplata vyplácaná výhradne do vlastných rúk a nebola odvádzaná zamestnávateľom na účet v banke. Skúste to a uvidíte kolotoč. Nárast povinností vyžadovaných štátom od občana od 17. 11. 1989, sústavne narastá. Sústavne narastá od zániku režimu, ktorý podľa rôznych politikov, analytikov a politológov bol neznesiteľne dirigistický a od každého vyžadoval hrozne veľa povinností. Nuž vyžadoval, súhlasím. Len vyžadoval oveľa menej zákonom prikázaných povinností ako dnešná demokracia. Zákonná úprava bankovníckych práv vzrástla s porovnaním s minulým režimom asi o 2000%, čo sa týka len rozsahu úprav. O priznaných právach bánk obsiahnutých v týchto normách radšej nevravím. Dennodenné odrbávanie ľudí bankou a jej mocenskými hráčmi (majiteľmi a ich výkonnými poskokmi) milujúcimi peniaze, ich rast, drzé intrigy, sex a maximálny luxus, je známe hádam každému, len málokto si uvedomuje jeho Božskú trojjedinnosť ("Banka Ťa ojebe trikrát: ako klienta, ako zamestnanca aj ako občana", hovorí ľavičiarky strýko vo filme a riaditeľ banky na to: "On má v dosť veciach vlastne pravdu"). Jednoducho po zrútení bloku štátov, kde výrobné aj pracovné prostriedky vlastnil ústredný výbor strany, dominuje nielen v našom geografickom priestore (bývalé Česko - Slovensko) systém, kde kapitál ovládajú banky. Nenásytne, kruto a dennodenne prznia chudákov, žijúcich v ilúzii nekonečnej slobody. Costa- Gavras pochopil nemožnosť zmeny súčasného stavu. Pochopil, že snahy kritikov budú vždy zadupané večnými hráčmi, občas si uvedomujúcimi dopad svojich konaní, no vždy víťaziacimi kódom mamony - potrebou rozmnožovať množstvá zarobených peňazí a tváriť sa pritom ako intelektuálni guruovia. A pochopil tiež, že iná cesta k zmene ako náhly krach spôsobený nepredvídanou udalosťou (živelná katastrofa, vojnový konflikt, násilná revolúcia) jednoducho nevedie. (03.02.2014)

Jerguš Lapin nebo Jánošík, moc jich stejně nebylo. Zato těch, co chudým berou a bohatým dávají, bylo a je asi bezpočet. Ale nemluvme o chudých, ti se vždycky nějak protlučou. Mluvme o běžných daňových poplatnících, kteří financují nejen existenci chudých, ale také téměř všechny vládní projekty, včetně sanace bank a podobných korporací. Ani nemluvme o bohatých, mluvme o těch, pro něž jsou peníze cestou k respektu, který je cestou k penězům, které jsou cestou k respektu atd. atd. - zkrátka o bludném kruhu, kterému se také říká začarovaný. Peníze a respekt jsou hlavní složky jejich hry na život s názvem "Le luxe est un driot (Luxus je právo"). Film má samozřejmě i druhou stranu mince - viz Marigold. (09.04.2014)

1) Celá popsaná finta je ve své podstatě přibližně správná, ale je příšerně zjednodušená. Hráči by nehráli tak průhledně, nebylo by tak snadné je nachytat na švestkách, trh - ostatní hráči - by nereagoval tak bláznivě a dosazenému ředitýlkovi by hráči netolerovali samostatné jednání. Tuhle námitku však beru způli zpět, protože pro diváka věc musí být srozumitelná, tedy triviální. --- 2) Kecy o propouštění, event. okrádání klientů, či o jiných trablích s masami, neberou vážně ani odboroví předáci. Všichni hráči, včetně ministra práce a sociálních věcí, vnímají problematiku dopadu her na střevlíky výlučně z marketingového hlediska: jak se to prodá na burze, jak se to prodá voličům, a podobně. Mimo veřejná prohlášení o věci mluví v holých větách. --- 3) Hráč se kterým dokáže sebeméně manipulovat šlapka, nevystoupá nikdy výš než do okresního přeboru. Tenhle prvek mě ve filmu přímo iritoval. --- 4) Nezapomínejme, že mnohem více a mnohem nemravněji než banky nás oškubává stát. --- 5) Napsal jsem oškubává, nikoli okrádá, protože "okrádá" je termín, v němž je obsažena připitomělá nasranost nýmanda. Byznys je SOUTĚŽ. Ne každý se jí může či chce zúčastnit, a většina veřejně dostupných informací o ní pochází od lidí, kteří ji prostě nechápou. Včetně Costy-Gavrase. Pokusy nahradit soutěž harmonickým rozvojem, nejlépe plánovaným, už tu byly. A zrovna my, Češi a Slováci, bychom si měli sakramentsky dobře pamatovat, jak ta harmonie fungovala: Byla neproduktivní a skrznaskrz nemravná. --- 6) Na světě zbývá už jen velmi málo zemí, které lze považovat za kapitalistické. Byznys je celkem čitelná a racionální činnost, protože hráči hrají se svými penězi a snaží se o ně obrat ostatní. Nesrovnatelně špinavější praktiky kvetou tam, kde se hraje s cizími penězi, tedy když se dojí veřejné rozpočty. Pitomý (a pokrytecký, mimochodem) Havel to nazval "mafiánským kapitalismem", ale je to naopak všudypřítomnost veřejného, tedy socialistického prvku, která teprve dělá z byznysu svinstvo. (24.04.2014)