Akáty

Rubén (Germán de Silva), řidič kamionu, často jezdí z Paraguaye do Buenos Aires. Tentokrát dostane od šéfa příkaz vzít spolucestující, Jacintu (Hebe Duarte). K Rubénovu překvapení ale Jacinta nepřijde sama, ale s půlroční dcerkou Anahí. I když spolucestující Rubenovi není dvakrát po chuti, jak dny ubíhají, začíná mu být Jacinta i malá Anahí sympatická. A jen Rubenova introvertní povaha mu brání s Jacintou navázat hlubší rozhovor... Nikdy jsem netušil, že se mi tak bude líbit snímek, ve kterém se prohodí celkem asi dvacet vět, a kde se většina scén bude odehrávat v kabině kamionu na jihoamerické dálnici, kde jediným zpestřením je projíždějící kamion, či naplnění životních potřeb malé Anahí. To co ale nebylo řečeno, to oba hlavní hrdinové (a hlavně skvělý Germán de Silva) dokázali zahrát. Celý film mne prostě nějak sedl, a ač je to s podivem, ani chvilku jsem se nenudil, a čekal jak se to celé vyvine (a držel palce aby to dopadlo tak jak je očekáváno). A ještě jedna poznámka - Germán de Silva v hlavní roli mi hrozně moc připomínal Miroslava Krobota, jako by tato role byla psána přímo pro něj.. (27.10.2012)

Ac jsem na nezajimave okamziky ve filmech dost citlivy a nuda se dostavuje jiz po kratkem casovem useku, zde se alergicka reakce neprojevila a i pres minimalisticke zpracovani a neatraktivni exteriery prestavitelu, me film bavil celou dobu. Reziser na minimalni prostoru, bez dialogu a silnych emocnich projevu dokaze divakovi naprosto jasne sdelovat pocity obou predstavitelu. Doufam, ze Pablo Giorgelli jeste neco napise a natoci, protoze jeho talent by mel tvorit. (08.02.2015)

Těžko popsatelný minimalistický snímek, který se mi pomaličku ale jistě dostal pod kůži. Přiznávám, že to chvíli trvalo, už dlouho se mi nestalo, aby se mi u filmu takhle klížily oči. Nejspíš za to může neustále vrčení motoru a moje podvědomí usnout ve všem na kolech. Každopádně film je to krásný s neskutečně sympatickým představitelem hlavní role. (28.11.2012)

,,DÍKY ZA SVEZENÍ. BYLA TO MOC PŘÍJEMNÁ CESTA.“ … ,,VÍTE, JEZDÍM DO PARAGUAJE ČASTO, TAKŽE KDYBYSTE NĚKDY POTŘEBOVALA“.... /// Ruben řídí náklaďák. Moc toho nenakecá a má rád svůj klid. Teď (kromě dřeva) veze i paní s miminkem. A tak si to mlčky serou po silnici, mimiňák si to sere do plíny, kamera studuje obličeje a mimiku či grimasy, prďola čučí tou svou indiánskou vobličejem, kouř mu prej nedělá dobře, Ruben (mlčky) trpí, parchantík dělá kapku bordel a paní by snad chtěla i něco říct, ale znáte to – mlčeti zlato. Čekám, jakáže poetika z toho vyleze…. Ruben nemusí dodržovat žádný ty bezpečnostní zastávky a tak maj času dost na zastávku u rybníka (,,Máte ráda psy?“) a tak nějak začínaj mít k sobě blíž (aha, takže nekecali, je to takovej ten příběh, kdy láska začíná na nule a kvete, kvete a …). Je noc, kamera študuje spící ksichty (no 2x za film by to mohlo snad i stačit…) a najednou ,,ty chrápeš“ (říká mimčo Rubenovi – ne dělám si prdel, není to žádná komedie) – říká Jacinta Rubenovi. No tak jo, vodpočivadlo, sprchy, přebalovací pult… komorní cestovatelskej příběh o sblížení dvou (+1) lidí v kabině náklaďáku po cestě z Areky (či vodkuď) do Buenos Aires, kde se nestřílí, nikdo neřve, moc se toho nenakecá a jen to drncá. Nic proti tomu filmu nemám (ani proti miminkům, indiánům, řidičům, kabinám, benzinkám, Argentině), ale že bych to musel vidět 2x? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nesnáším ukecaný filmy. 2.) Ujíždím na paraguajských miminkách. 3.) Mba'eryru mboguataha – ano, hovořím jazykem Guarani. 4.) Thx za titule ,,long2375“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (18.11.2012)

Minimalistický klenot, v němž je většina záběrů řízená náhodou... subtilností emocí a úspornou chemií postav připomene Coppolové Somewhere, jinak je to nádherná intuitivní práce s minimem prostoru, minimem dialogu a minimem manipulace. Závěrečná vibrace je tak čistá a pozitivní, že tenhle debut pokládám za bezmála dokonalou ukázku filmařiny s nepojmenovatelnou a uměle nenapodobitelnou magií. (26.03.2012)