Rytíř pohárů

Je to těžké. Když budete někoho mít rádi za to jaký je, jaké má názory, něco s ním prožijete a on pak najednou začne postupně blábolit, říkat nesrozumitelné věci a vy najednou nebudete chápat o čem mluví, nebude asi jednoduché poslat ho jednoduše do háje. Nevadí mi, že Malick točí už poněkolikáté stejný film a ani mi nevadí, že už se ale totálně vykašlal na děj. Vadí mi, že na to musím koukat, protože furt doufám, že třeba zase jednou najdeme společnou řeč a budeme si rozumět. 4/10 (05.02.2016)

Prozatím si tu odložím jeden velký otazník a podezření, že zatímco Strom života se s mým životem protnul přesně v tu správnou chvíli, aby jej převrátil naruby, od To the Wonder kráčíme s Malickem vlastními cestami a propast v dialogu mezi námi se rozestupuje. Jako by ve Stromu bylo řečeno úplně vše, co být řečeno mohlo, a od té doby zbývá jen unavený šepot dohrávající desky. (...) V Rytíři ale přesto místy zní velmi silné melodie a - stejně jako Strom - mě přiměl zkoušet různá divácká hlediska a hledat svůj vlastní klíč k filmu. A, stejně jako u Stromu, vidím, že ten klíč nemusí být při každém zhlédnutí stejný, a že se ve filmu skrývá k přečtení několik různých vrstev; záleží jen na divákovi v tomto okamžiku (hle, již během psaní proniká film do komentáře, který se odklání výrazně jinam, než kam mířil na začátku - snad i k odpovědím!). Na druhé zhlédnutí se tentokrát velmi těším a mám podezření, že na rozdíl od prvního bude výrazně více určující pro to, čím mi Knight of Cups nakonec bude. (23.01.2016)

Vzpomínám si na svůj první Malickův film, kterým byla tenká červená linie. Tehdy už jsem měl nějaký ten film nakoukaný a kochal jsem se famózní kamerou a poetickým pojetím války (ať už to zní jakkoliv divně). Začal jsem hledat další Malickovy filmy a vždy mě na nich fascinovala perfektní práce s kamerou. U Stromu života jsem se poprvé zasekl, protože jsem téměř nebyl schopen překousnout úvodních X minut s nic neříkajícími výjevy z vesmíru. Naštěstí zbytek filmu se povedl a já se těšil na další Malickovo dílko. Mé očekávání bylo vysoké, trailer mě dostal do extáze a samotný film mě zklamal. Ano, kamera je opět famózní, ale krom poslední půl hodinky jsem film spíše protrpěl, jako by to byla paralela ke Stromu života. Film jsem dodíval na tři fáze, protože mě prostě nebavil a všechny ty známé tváře zde vůbec neotiskly své herecké umění. Ani ten Christian Bale nedostal moc prostoru, v celém filmu snad promluví jen skrze voice-overy a jinak hraje jen svými výrazy. Malicka mám rád až moc na to, abych se netěšil na jeho další film, ale Knight of Cups pro mě bude zklamáním, na které brzy zapomenu. Jako vždy jsem si zamiloval hudební podkres. (31.01.2016)

Mallickovy alegorie byly snesitelné u Stromu života, film K zázraku byl již značně mimo mísu, ovšem Rytíř pohárů je dle mého naprosto přestřelená, pseudointelektuální masturbace. Malick těží ze statutu uznávaného tvůrce, kdy do svého výmyslu obsadí slavná jména a spoléha na to, že se jeho anální tvorbu budou ulepení brýlovci snažit dešifrovat tak dlouho, až jim nezbyde nic jiného, než konstatovat, že tohle je prostě ryzí umění. Líbilo se mi pár jednotlivých momentů a nápaditých přechodů mezi scénami (které jsou řízeny myšlenkou, pocitem atd.), avšak jako téměř dvouhodinový celek je to pro mě ztráta času... 3/10 (13.10.2016)

"My son... you are just like I am. Can’t figure your life out? Can’t put the pieces together? Just like me. A pilgrim on this earth. A stranger. Fragments... pieces... of a man." Žalozpěv za duši moderního člověka. Člověka bloudícího, neúplného, roztříštěného. Člověka odloučeného od světa, Boha, přírody, odcizeného sobě samému. Žádný Malickův film v sobě nenese tolik bolesti a smutku, žádný toho neříká tolik o duchovní krizi dneška a mrákotě, která nás obklopuje. A byť se na první pohled může opak zdát pravdou, žádný v sobě zároveň nechová tolik naděje na procitnutí, nový začátek... (14.09.2015)