Je to jen konec světa

Xavier Dolana má mé uznání. To, co ve svých letech dokázal, je obdivuhodné. Během několika let si dokázal vytvořit filmařskou osobnost, která má vlastní styl, a stal se ve světě filmu pojmem. Juste la fin du monde přináší osobitým způsobem zpracovaný pohled do centra dění jedné rodiny prvotřídního obsazení:) Gasparda Ulliela mám ráda již od doby, co ztvárnil mladého Hannibala Lectera, Vincent Cassel je herecký démon, Marion Cottilard působí jako zasněná dáma z dávných časů a Léa Seydoux, ač mě zatím nedokázala příliš uchvátit, je tady fakt kočka. Snímek má zvláštní atmosféru, všichni vedou v podstatě své monology, svěřují se Louisovi, který po většinu filmu jen naslouchá. Gaspardovo charisma prokazuje svou sílu i jen prostřednictvím pohledu, či jemných gest. I když se ve snímku hodně mluví, měla jsem z něj i tak dojem nevyslovených skutečností. Dokonalý soundtrack s peckama I Miss You, Dragostea din tei, Are You With Me a Natural Blues. (27.07.2017)

pojednání o rodině v totálním emočním a citovém rozpadu.Zkrátka do odjíždějícího vlaku se naskočit nedá.A myslet si že z těch vypatlanců někdo pochopí větu :"Musím odejít!" jinak než na ni zareagují tak ,že začnou Louise překotně pakovat a je zřejmé že si oddechli že odchází.Je to prostě cizinec.Který narušil běh jejich podělaných životů.jen jsem si oddechla že scénář nepřipsal ještě vřeštící dětičky.Stačil vyšinutý Antoin..ani scénárista radši nezařadil scénu kde Louis oznamuje svoji smrt.To už si nikdo neumí představit jak by asi měli všichni zareaovat.Je to velmi specifický film pro intelektuály.Za mě :tohle téma chtělo jiné zpracování (20.09.2020)

Rodinné hádky jsou hysterické a to obzvlášť, když se v nich zrcadlí léta zamlčená traumata. Film plný rodinných hádek ovšem nemusí být nutně hysterický a jeho tvůrci by měli předem zvážit, do jaké míry převezmou rétoriku postav, které se v něm vyskytují. Bohužel excesivní, pocitový a do sebe zahleděný Dolan se stal ukázkovou obětí tohoto nerozvážného přístupu k tématu. _____ Příběh o barierách lidské komunikace je tematicky nejblíže, co kdy měl Dolan k Michelangelovi Antonionimu. Odehrává se na ploše jednoho dne a protagonista v něm soukromě postupně promluví se všemi rodinnými příslušníky, přičemž vždy poodhalí něco víc ze zamlčených bolístek. Nakonec přijde povinná katarze. Queer pop impresionista Dolan inscenuje konflikty složené z menších konfliktů v dlouhých scénách hysterického ječení, pasivní agresivity a machistických póz. Postavy jsou hlavně nositeli postoje, který extrémním způsobem dávají na odiv. Je to podstatně víc konverzační film, v němž režisér krotí svou tendenci vyprávět mizanscénou a populární hudbou. Jeho etablovaný styl doznal od prvních počinů jistých změn. Je to jen konec světa se ale pro režiséra nejeví jako výsledek nějakého dospělejšího směřování. (09.07.2016)

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)

"Nerozumím ti. Ale miluju tě. A to mi nikdo nevezme." ___________ Excelentní komorní melodrama, který by nebylo vůbec špatný ve formě divadelní hry. Jak jsem podotýkal u zatím posledního Dolanova snímku Matthias et Maxime, je znát, že ten excentrický mladík pomalu ale jistě dospívá, a nečekaně začíná preferovat umírněný a seriózní přístup -  ale právě zde není jeho signifikantní rozmanitý rukopis vůbec podstatný, poněvadž pré zde reprezentuje pozoruhodná studie psychologie postav.... Výhradně francouzský casting výborný - impulzivní démon Vincek jako vždy až živočišně exceluje, a famózní Léa Seydoux mu herecky oponuje - zbytek je zde v podstatě jen 'na oko'. Dolan zde dokonale zachytil tzv. tíživou atmosféru dosud nevysloveného (laicky řečeno prolomení ledů), která sžírá nitro svých charakterů. Sice by bylo bezpochyby zajímavější, kdyby Dolan do narativu zakomponoval i retrospektivu protagonisty [anebo hudební introspektivu] a zintenzivnil tak vzájemné dysfunkční vztahy ústředního sourozeneckého tria a jejich rodinných hodnot. No a závěr až moc tlačí na pilu.... Nepopírám, že se mi Xavíkova nynější tvorba vyloženě nelíbí, Je to jen konec světa budiž důkazem - jde totiž o strhující herecký koncert, který staví na principu jednoduché premisy a nenucený přirozenosti dialogů - jenže jeho raná tvorba, která glorifikuje nekonvenční a inovativní stylistický inovace a kreativní extravaganci, je prostě někde jinde.... VERDIKT: 8,5 kukaček z 10 (06.07.2020)