Život Adèle

Ta Adele! Ona s prominutím jen žere, spí, sexuje nebo brečí (nebo to kombinuje), ale přesto s ní ty tři hodiny chcete strávit až do konce. Pasivitou a závislostí na druhých mi místy připomínala jistou Bellu a Život Adele bych tak nazval Stmíváním pro intelektuály. Jenže velmi dobře provedeným a nejspíš sebeuvědomělým. Ne, není to žádné terno, ale poctivý festivalový film, který zcela naplní očekávání, určitě jo. (18.12.2013)

Film, který má víc close-up záběrů, než Bídníci a přesto v něm všechny emoce fungují na jedničku. Abdellatif Kechiche filmem La vie d'Adèle předběhl, co do odvážnosti některých scén, Trierovu Nymf()manku, ale o to zas tak nejde. V těch 170 minutách je úplně všechno, a když potkáte někoho, kdo bude tvrdit, že je tam minimálně hodina zbytečných záběrů, tak mu nevěřte. (09.11.2013)

Film z kolekce "život - jaký je". A tato kolekce začíná být velmi fajn, počítá mezi sebe totiž stejně jako Adèle i první díl Nymfomanky. Tyto hrdinky je potřeba milovat. A projít si s nimi kus vlastního života. Na opačném konci spektra stojí pak apel života vyplývající z mládí hrdinů Klipu. Je nepodstatné odkud tito hrdinové jsou, ale čím nám nastavují zrcadlo. A i kdyby nic jiného, oblíbený problém vášnivých vztahů vždycky bude o tom, co s načatým večerem, když se nám naše polovička dostatečně nevěnuje? Stojí nám to zahýbání a rozchody za ty chvilkové pocity uspokojené marnivosti? Zároveň musím dodat, že mě velmi mile překvapil i původní comics, který se dá přečíst v anglickém překladu jako Blue Is the Warmest Color. Předloha je něžnější a zároveň chmurnější, Adèle má jiné jméno a filmový přepis se vědomě vzdal některých detailů a motivů z jejího života. Toto zrcadlení ale velmi přirozeně ponechalo comics žít si svůj vlastní svébytný život a pokud vás tedy filmový Život Adèle byť jen trochu oslovil, přečtěte si jeho předobraz, stojí to za to. (29.08.2014)

Problém není v (opodstatněné) olbřímí délce, ale stejně měla být mezi kapitolou 1 a 2 přestávka. A to hned několika let, aby především Adèle dospěla, protože působí značně nepatřičně, když sotva dvacetiletá dívčina hraje v druhé fázi ženu středních let a jediné co ji odlišuje od náctileté fáze jsou brýle. Dalším problém jsou explicitní sexuální scény, jejichž podání do nálady filmu nesedne. Více než co jiného působí, že se chtěl Kechiche na place ukájet nad poplácáváním se mladého masíčka. Paradoxně je tedy nejlepší postelovou scénou až ta dialogová po zahradní párty. No a v neposlední řadě je problematická závěrečná dvacetiminutovka, kde to postupně vyšumí způsobem, který kvalitám zbytku filmu vůbec nesluší. Výše uvedené potíže, ale stejně nepřebijí fakt, že jsou tu stále ještě celé pasáže (o stopáži delšího celovečeráku), kdy je historie vztahu Adèle a Emmy bezkonkurenční v autenticitě protažení diváka všemi dobrými i špatnými emocemi, které ke vztahům nedílně patří. PS: Pokud vám též bude hlavou vrtat role deníku, o kterém se sice stále tajemně a důležitě mluví, ale nic z toho (ani ten MacGuffin), tak doporučuji si zjistit, čím je uvozena a jakým stylem je vyprávěna předloha. (23.11.2013)

Pocit hmatatelné reality a komplexního nahlédnutí do života Adele navozuje Kechiche téměř všudypřítomnými detailními záběry na tváře hereček, které samy o sobě dokáží zachytit i ty nejsubtilnější emoce a pohnutky - hlavně díky tomu dokáže tříhodinový dialogový film udržet pozornost a navodit iluzi skutečného vztahu mezi Adele a Emmou, i když příběh žádným zásadním způsobem nevybočuje z klasické dějové struktury. Právě onen důraz na intimitu danou atypickým záběrováním, díky níž diváci až perverzně nahlížejí do životní epizody jedné dívky/ženy, je zcela zásadním ozvláštněním jinak velmi předvídatelně plynoucího festivalového filmu. Kapitolou samou o sobě jsou i explicitiní sexuální scény, které narušují zažitou představu o tom, co je na plátně ještě zobrazitelné a jakou to má funkci. Tyto momenty (stejně jako mnoho dalších) však nejsou nositeli dějových informací, ale spíše slouží k co nejvěrnějšímu zachycení dané atmosféry, pocitů a emocí hlavních představitelek. Čemuž přidávají dokonce i zdánlivě nesouvisející scény mimo ústřední vztahovou linii (protestování v ulicích, výuka ve škole...), v nichž se zásadním sjednocovacím motivem stává mimo jiné i vyznamotvorná hudební složka a práce s modrou barvou (odtud originální název komiksové předlohy). Z Životu Adele tak nakonec zůstanou pouze silné pocity a vědomí dvou téměř geniálních výkonů hereček, jejichž nejvypjatější scény vždy dosáhnout požadovaného emocionálního účinku na diváka, než samotný příběh, jehož odvyprávění by klidně zabralo polovinu času. Stále je to ale film, který by neměl uniknout pozornosti, jelikož dokáže být v některých momentech opojným i devastujícím zároveň - a to samozřejmě v nesmírně pohlcujícím slova smyslu, v němž dění na plátně na chvíli vypadá jako skutečný život. P.S.: Adèle Exarchopoulos je objev. (23.11.2013)