The Zero Theorem

Hodně rád bych ještě tu jednu hvězdu dal, protože to bylo úplně poprvé, kdy mi Gilliamův vizuál plně sednul a zajímal mě po celou stopáž (no... teoreticky podruhé, ale u Krále rybáře se to asi moc počítat nedá), jenže to bohužel není dostatečně promyšlené, hlavně co se celého toho světa týče, a ani ten námět není využitý naplno. Nápadů to má samozřejmě zase dost, ale opět se jimi Gilliam nechal až moc opájet a s obsahem bohužel nepracoval tak moc jak měl. No a taky zde kopíruje ze svých starších sci-fi, kterým je The Zero Theorem chtě nechtě prostě podobné - a hlavně závěr silně připomene Brazil. Jenže i tak mi to sedlo, nenudil jsem se u toho, byl jsem neustále zvědavý, kam se to celé bude vyvíjet a natočené i zahrané je to fakt dost slušně. I ten svět, ve kterém se to odehrává, je dost zajímavý a proto tolik zamrzí jeho nepropracovanost, protože přímo vybízel k rozvití hlubší zápletky i závěrečné myšlenky - hlavně ty všudypřítomné reklamy venku, kterým nelze utéct. Ty mě snad z celého filmu zaujaly nejvíc a přitom v něm bohužel neměly žádnou větší roli... Ale určitý přesah to má i tak, sice celkem jednoduchý, ale dobře vedený a v závěru i poměrně silně podaný. A za tenhle názor mě určitě bude spousta lidí chtít lynčovat, ale tohle bych si zopakoval radši, než právě Brazil. Neptejte se mě proč, sám to nevím, ale tady mi to podání sedlo prostě víc. Možná, až se mi to rozleží v hlavě, to tu rozliším a tu čtvrtou hvězdu přidám, ale zatím pro ni bohužel nenacházím důvod. A fakt mě to mrzí, protože Gilliam mi sedne skutečně jen výjimečně, jen je to prostě nedopracované a osudy vedlejších postav nejsou pořádně uzavřeny. Ale uvidím časem, tady to hodnocení mám fakt dost mezi. Silné 3* (07.05.2022)

Pat Rushin napsal svůj první scénář, který je mírně řečeno docela divný, ale přesto se ho chopila režiserská ikona, která i s vcelku titěrným rozpočtem (cca 10 mil. USD) přilákala luxusní herecké obsazení a natočila vizuálně podmanivý film... který i kdyby navázal na úspěch Brazil a 12 opic...neměl moc šancí na solidní tržby. Zajímavé. No a tím veškeré zajímavosti končí. Ano, první půlhodinku jsem s radostí sledovat typicky Gilliamovský svět v kulisách, které se mi nikdy neokoukají. Postava Qohena byla ztělesněním existencionálního tragéda, úkol který dostal, byl správně potrhlý...0 se rovná 93,789%...vyřešte. Jenže děj i postava se vyvíjela jen do poloviny filmu. Pak už to bylo divácky nevstřícné, ale hlavně nezajímavé motání se v kruhu. jakoby bylo to nejzajímavější z námětu vypotřebováno příliš brzy. Závěr mi taky nepřipadal uspokojivý, takže nebýt 20 vteřinového rapu Tildy Swinton, pěkné prdelky Mélanie Thierry a fajn písně Karen Souzy na konci...nejspíš bych hodnotil i hůř. Celkový dojem po skončení filmu, je totiž nevalný. (03.05.2020)

T.Gilliam se sice ve svém novém snímku dost recykluje, já se ale nechal ukolébat, snad proto, že jsem dlouho neviděl žádný jeho film. Možná taky proto, že tentokrát dokázal vytvořit (alespoň pro mě) živé fungující charaktery, se kterými jsem soucítil a které nebyly jen nějakými podivnými palidmi a karikaturami (i když uplně normální teda rozhodně také nebyly). Samotné zracování a fantaskní Terryho svět, ve kterém hlavní hrdina žije v kostele a spí ve varhanech, z výše ho tiše pozorují kamenné tváře svatých a na holou hlavu se mu snášejí barevné kužely světla z okenní mozajky Panny Marie, přitom má za zrcadlem schované Goupróčko a jeho oltářem je super moderní retro-kompjůtr, tak to se mi fakt hodně líbilo. A to ani nemluvě o skvělém obsazení. Hlavně Mélanie Thierry, ze které jsem byl upřímně naprosto udělanej. Celkově lehce depresivní, apokalyptické, melancholické vyznění snímku mi padlo do noty, dokonce mi chvíli Gilliamův Zero Theorem připomínal Trierovu Melancholii, i když jde pochopitelně v mnoha směrech o zcela odlišné snímky. Jinak T.G. zdárně ukazuje, že je možné natočit vizuálně nádherný snímek, z originálního prostředí (tím, že se odehrává především v kostele) bez ulítlého rozpočtu a produkce. Za zmínku také stojí zábavná kamera a hudba v čele se skvělým "výtahovým" remakem Radioheadů. Toto polemizování o smylsu bytí, nebytí a vůbec, se Gilliamovi náramně povedlo. (28.07.2014)

Cohen jako ovocná žvýkačka, přežvýkaný životem, a já stejně tak, jen přežvýkaný jeho postmoderním hledáním smyslu života ve světě depresivně rozjařeního Lego příběhu a rozjařeně depresivního Creep, čekáním na životní volání při sebemrskačské práci, bráněním se jejich nevyhnutelnosti nebo neexistenci egoistickým odmítnutím, filozofováním kladivem, rozbíjením životních (ne)jistot, a nakonec po zmizení poslední esence chuti a smyslu nalezením všeho kýženého v nicotě virtuálního světa. Líbilo. Bavilo. Obohatilo. Přibližně. (16.07.2014)

Stejně jako každej Gilliam, i tohle je divné. Ten jeho styl mi prostě nesedí. Vizuálně je to teda většinou paráda, ale celý je to zabitý dějem. Tohle bylo podle mě úplně o hovně. Nechtělo se mi ani snažit se to pochopit, protože mě to prostě nebavilo. Prostě všechno tam bylo ok, až na ten děj, no... (08.08.2019)