Ivan Hrozný I.

Po pravdě příjemné překvapení, trochu jsem se obával filmu hodně podobnému Alexandru Něvskému, ale nestalo se tak. Mimo fascinující hudby S.Prokofjeva, která se k dramatických pasáží náramně hodí, vyniká film především také jako hodně silné drama se skoro až komorní atmosférou, děj nám pak přibližuje snahu nově jmenovaného cara Ivana, v prvním díle zatím marnou, o vytvoření jednotné Ruské říše, které bude vládnout jediný člověk, a tím měl být právě on. 80%. (01.02.2010)

Zvolil jsem si pravděpodobně nejlepší (nebo naopak nejhorší) možnou dobu na projekci, abych si uvědomil, jak málo se u Rusa od dob Stalina změnilo. Obsahově odporné a překvapivě velmi slabé i ve své formě. Ejzenštejn skutečně zaspal dobu a nedokázal svůj talent přizpůsobit pokroku. Ve výsledku tedy jde o legendární bolševickou agitku (objednanou přímo Stalinem), která využívá zastarale laciných prostředků němé éry pro práci s motivy tehdejšího (a bohužel i aktuálního) politického dění. Když vedle sebe člověk postaví Ivana Hrozného a Občana Kanea jako vrcholná, politicky naléhavá dramata tehdejší doby, uvidí, jak strašně směšně sovětský opus působí. A to je Kane o 4 roky starší.. (24.04.2022)

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů. (24.03.2007)

Ivan Hrozný I & II V roce 1941, po fenomenálním úspěchu předchozího filmu Alexandr Něvský, za kterého Ejzenštejn dostal 1.2. 1939 Leninův řád, byl pověřen prací na třídílném eposu o legendárním ruském carovi 16. století Ivanu Hrozném. První díl navázal na úspěch předchozího filmu a Ejzenštejn byl za něj opět oceněn, tentokrát prestižní Stalinovou cenou. První díl se dostal do kin v roce 1945. Podobné štěstí ale neměl díl druhý (dokončený v roce 1946) – ten už nemilosrdně narazil na bariéru cenzury a diváci jej mohli spatřit až v roce 1958. Materiál ke třetímu dílu byl až na jeden zlomek zničen. Přeložený dokument nás zavádí do doby, kdy Ejzenštejn, který pomalu vzpamatovával ze srdečního infarktu, jež ho stihl po zákazu filmu, poslal na podzim 1946 Stalinovi osobní dopis a v únoru 1947 mu byla udělena audience. Z ní je uvedený záznam. Ejzenštejn dostal za úkol druhý díl přepracovat, ale nevydržel pracovní nápor a politické tlaky a přesně rok po rozmluvě v Kremlu v roce 1948 zemřel. Druhý díl se vysílal až v roce 1958, tedy již v době chruščovovského „tání“. Konečně v roce 1988 promítl na mezinárodním sympoziu v Oxfordu, pořádaném u příležitosti nedožitých Ejzenštejnových devadesátých narozenin, ředitel moskevského Muzea S. Ejzenštejna Naum Kleim jedinou dochovanou pasáž ze zničeného třetího dílu, ve které Ivan Hrozný vyslýchá cizího žoldáka. Podobnost s praktikami sovětské NKVD je evidentní dnes a nebylo možné ji přehlédnout ani za Stalinova života. Pro historiky však nemá tento jedinečný dokument zaznamenaný očitými svědky jen rozměr boje režiséra proti politické zvůli. Jistě, je až k smíchu, jak se trio Stalin – Molotov – Ždanov pasuje do role filmových producentů a z piedestalu své moci radí vystrašeným umělcům, jak mají točit a hrát; jak z výše svého neumětelství a umělecké impotence (Ždanov) uspokojují svá ega peskováním a poučování takového talentu, jako byl Ejzenštejn. Nelze si v tomto nevzpomenout na scény z Allenových komedií o drsných gangsterech toužících se ohřát v záři reflektorů a získat tolik postrádanou prestiž, uznání a slávu. Nenechme se ovšem mýlit tímto povrchním dojmem. Za tímto zdánlivým uměleckým ignorantstvím se skrýval přesně vypočítaný kalkul „inženýrů moci“, kteří přesně rozpoznali sílu a moc stříbrného plátna pro ideologický boj a historické uvědomění. Ejzenštejn byl přes všechny problémy, kterému sovětská moc vytvářela, ikonografem mladého sovětského státu, Andrejem Rublevem socialismu. Svým velkým talentem pomohl vizualizovat fiktivní obraz SSSR, dát mu tvář exportovatelnou do zahraničí právě v podmínkách, kdy ta pravá tvář sovětského státu byla zahalena tajemstvím a obehnána ostnatými dráty. Ne nadarmo další z „inženýrů moci“ Joseph Goebbels obdivoval Ejzenštejnův legendární Křižník Potěmkin a toužil, aby v německém filmovém průmyslu vznikl podobný umělecky silný, ale přitom výsostně ideologický film. Na hloupé agitky, ať už antisemitské či stalinistické, lidi příliš nezabírali. (24.02.2009)

Tak nějak jsem měla předsudky, že přes všechno uctívání této legendy mě film nebude bavit, že se z úcty k Ejzenštejnovi mrknu na první díl a s tím se spokojím. Omyl. Je to jeden z filmů, u nichž díky režisérskému stylu zůstávám v postavení nezúčastněného diváka; v tomto případě mi to ale vůbec nevadilo, bylo na co se dívat. Druhá část mě bavila víc, protože je ještě více soustředěna na Ivanovu osobnost (Čerkasov se do role vtělil ukázkově). Pro mě překvapivě působivé dílo. (07.06.2011)