Ivan Hrozný I.

Tak nějak jsem měla předsudky, že přes všechno uctívání této legendy mě film nebude bavit, že se z úcty k Ejzenštejnovi mrknu na první díl a s tím se spokojím. Omyl. Je to jeden z filmů, u nichž díky režisérskému stylu zůstávám v postavení nezúčastněného diváka; v tomto případě mi to ale vůbec nevadilo, bylo na co se dívat. Druhá část mě bavila víc, protože je ještě více soustředěna na Ivanovu osobnost (Čerkasov se do role vtělil ukázkově). Pro mě překvapivě působivé dílo. (07.06.2011)

Přípravy na státnice mi pod ruku házejí opravdové skvosty. Což o to, Ejzenštejn docela zajímavě pracuje s předkamerovým prostorem, využívá klamání perspektivou a i ve 40. letech se nezbavil těch specifických montážnických střihových postupů. Jenže je to k smrti nudné a směšné. Herci kulí oči na plné obrátky, neustále prkenně stojí jako panáci a pronášejí vzletné kecy o ničem. Postavy tak nejsou lidmi, ale trapnými loutkami, které si Ejzenštejn vodí k obrazu Stalinovu. Nuda k uzoufání a sranda k pláči. 2/10 (25.05.2018)

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů. (24.03.2007)

Film, ve kterém se dokonalé, geniální a neuvěřitelně působivé scény mísí s totálně nudnými pasážemi, při kterých má pozornost klesala na nulu. Bohužel je to tak půl napůl. Hodně se mi líbilo obléhání Kazaně nebo ta jedna z posledních scén, kde se na zdi odráží Ivanova obrovská silueta. Nicméně Alexandr Něvský nebo Deset dní, které otřásly světem mě zaujaly mnohem víc. (14.07.2011)

Po pravdě příjemné překvapení, trochu jsem se obával filmu hodně podobnému Alexandru Něvskému, ale nestalo se tak. Mimo fascinující hudby S.Prokofjeva, která se k dramatických pasáží náramně hodí, vyniká film především také jako hodně silné drama se skoro až komorní atmosférou, děj nám pak přibližuje snahu nově jmenovaného cara Ivana, v prvním díle zatím marnou, o vytvoření jednotné Ruské říše, které bude vládnout jediný člověk, a tím měl být právě on. 80%. (01.02.2010)