Opice v zimě

Tenhle film nám asi nechce říct nic jiného, než že život stojí za to žít, že každý to umíme jinak, a někdo je rád, že je rád. Žít a nechat žít. Každý jsme nějaký. Krásné setkání starého alko-matadora s alkoholikem v plném rozpuku. Pro oba je ta srážka velikým přínosem a vítězstvím nad sebou samým. Smíření se sebou samým, to je oč tu běží. Vynikající Gabin i Belmondo. 90% (28.02.2016)

"Jen se/si tak trochu písknout." Šampioni v šnapsu, i mimo Champagne. Šosy až po cíp, v nálevně. Lahve otevřené. Bumbálkové. V sivém saku. Pod vlivem. Nosy, líčka mají ruměné. Vedou řeči vínové, akce nevinného opájení se. /O/Sudový košt se vine štokem soaré. Nemizí. Odér. Bez zátek. Takový má splávek. Houpe s člověkem. Chvilek charakter. Život. K dispozici na čepu. Jeden druhému propije se do duše. (25.03.2023)

Opilecké taškařice mladého Belmonda a už postaršího Gabina jsou ze své podstaty smutné. Hlavně, když zjistíme, že důvod Belmondova pití je strach a podvědomá touha vyhnout se něčemu, k čemu ho naopak povinnost a svědomí nutí. Dva muži si opicí řeší své úzkosti a hrůzu z reality a doplácí na to jejich okolí. Jak jinak. Tahle alkoholická pouť ale naštěstí není bezcílná, a i když se klikatí, směřuje přece jen k naději. SHRNUTÍ: Jak se chlastačkou dostat do Číny a přitom zůstat na francouzském maloměstě. Jak někdy chycení za ruku může vyvolát větší strach než drak chrlící oheň. (16.05.2023)

Po trochu dlhšom čase, keď som medzitým videl fakt niekoľko zaujímavých a podnetných filmov, aj keď zrovna nie v takom počte, ako som možno býval v minulosti viac zvyknutý, sa práve dnes odohrala jedna nevídaná vec... Áno, milí užívatelia, ako ste si už určite stihli všimnúť, že síce filmy pozerám, ale zase nie až tak často (čo by som chcel zmeniť), ale už keď si aj nejaký teda pozriem, tak si zvyčajne po jeho konci skrátka len poviem, že „stál za pozornosť a ďalej to už viacej neriešim”, no v tomto prípade nastala veľká zmena, pretože sa jednalo o neuveriteľnú radosť z celého pozerania Opíc v zime, keďže som bol priamym účastníkom nielen hereckého koncertu dvoch Jánov, t.j. GABINA a BELMONDA, ktorí patria vôbec k tomu najlepšiemu, čo z francúzskej kinematografie vzišlo, ale zároveň som bol mimoriadne spokojný i s technickou stránkou veci, čiže naozaj perfektnou, čiernobielou kamerou Louisea Pagea (prisámvačku sa jedná o naprosto famóznu kompozíciu obrazu), a to ani nehovoriac o pozoruhodnej réžii Henriho Verneuila (mám v pláne vidieť aj jeho ďalšie kúsky), ktorého považujem za veľmi šikovného režiséra (a to i napriek tomu, že som od neho doteraz videl len dva počiny), jednoducho to cítim v kostiach, že ešte mi má čo ukázať... Proste, tentokrát som konečne ohodnotil na úplné MAXIMUM, lebo si proste myslím, že si to tento výnimočný snímok jednoznačne zaslúži, keď ho súčasne odporúčam i ďalším divákom, ktorí by si mohli prísť na svoje, rovnako ako i ja. PS: V úvodnej pasáži dominujú priam dynamické sekvencie z okupovanej oblasti (neprezradím aké), že si hovorím, čo vlastne bude nasledovať potom, keď už bude po okupácii, no čuduj sa svete, našťastie sa tvorcovia hneď nevyčerpali, ba práve naopak, čím minúta za minútou naďalej plynula, tým to bolo stále lepšie, až to najlepšie nakoniec príde v samom závere, keď som bol už strašne dojatý, čo som to vskutku zhliadol, lebo viem, že sa to už opakovať nemusí... (24.07.2022)

Úsměvná slovní hříčka názvu jemně koresponduje s tragikomikou příběhu, ve kterém se protnou cesty bývalého a stávajícího alkoholika. Oba mají na duši bolavé šrámy. U starého hoteliéra Alberta se už zdánlivě zacelily, setkáním s mladým Gabrielem, který své bolesti zalévá koktejlem z piva a vína, se však znovu otevřou. „Víte, koho mi připomínáte? Opici v zimě. Jednu z opic, co bloudí Orientem na začátku zimy.“ Alberta sžírá vnitřní neklid z usedlého života a ve skrytu duše trpí steskem po dobách, kdy se plavil po Jang-c'-ťiang a po opojení, které podobné bolesti dovede na chvíli zmírnit. Gabriel naopak nemá nikde stání, jen aby se vyhnul místu, kterého se obává – škole, kde studuje jeho dcerka. I přes vtipné slovní výměny mezi dvojicí hlavních protagonistů a smířlivý konec je to příběh plný hořkosti, ne úplně snadno stravitelný. V každém případě ale stojí zato – už proto, že tu Jean Gabin zpívá "Tipperary" a Jean-Paul Belmondo tančí flamenco. A možná i pro uklidňující zjištění, že i v rámci vlastního selhání může člověk udělat dobrou věc. (10.09.2012)