Žena je žena

Do Godardova kabaretu má člověk chodit jen tehdy, když neví, jestli se chce, nebo nechce (právě) rozmnožovat. Jinak bude celé představení oslepován vnitřními záblesky. Apod. Tento snímek mi přišel jako jakási první revue na režisérově stříbrné scéně, na níž jsem před nedávnem zhlédl představení Mužský rod, ženský rod. Jak tomu bývá v dobrých divadlech s velkou tradicí, do nichž člověk chodí především za vzpomínkami a uvaděčkami (za těmi druhými ovšem marně, jak vím ze Semaforu), i zde se inscenace podobají, ba dokonce se zdají prostupovat. Tento úvodní kus mě oslovil o něco víc, snad pro jeho větší koncentraci, nadhled - a spád. Léaud je mi totiž podstatně bližší než mladý Brialy - a mezi onou nečekaně zjevenou Chantal Goya a Annou Karinou si netroufám volit. A v neposlední řadě - a to ovšem bývá na předměstských scénách na levém břehu dost podstatné - hudba: mám nesmírně rád Michela Legranda a tou bláznivě milostnou honičkou po celuloidovém divadle šveholila jeho řeč tak přiléhavě, že jsem si ani opravdu nestačil ujasnit, zda se mám ještě rozmnožit. Atd. (08.01.2021)

Typicky Godardovské dílko - žádné klasické postupy, zápletky, střihy, vtipy... Godard používá mnoho zajímavých prvků, kterými nutné rozhýbávály mou fantazii (typicky scény beze slov, pouze mimika a výrazy herců), doplňování děje o výklad, práce s hudbou, rychlé střihy a výjimečná práce s kamerou. Žena je žena v Godardově balení je skutečně nevšední zážitek. (21.05.2010)

Godard podává jasný důkaz, že film má nejen jasné zastoupení v pop kultuře, ale že je s ní také napevno provázán. Žena je žena, jeho třetí celovečerní dílo, z velké části přímo závisí na kulturně populárních odkazech (literatura, reklamy, hudba i jiné filmy), v kterých měl Godard vždy výjimečný přehled, a zužitkovává je jak v roztomilých detailech, tak i v naraci. Je pak příhodné taky poznamenat, že i při samotném natáčení nezůstává režisér sucharem, ale uplatňuje svůj mimořádný cit pro nápadité, avšak téměř improvizované kompozice. V konečné fázi použije ve střižírně své typické zbraně, například známý střih poskočný nebo zde pro jeho styl novátorské nediegetické zvuky. A my se pak ještě divíme (a hledáme v tom dokonce pochybení), proč z toho sálá tolik svěžesti a energie. (18.06.2012)

Když jsem jako náctiletý viděl "U konce s dechem", myslel jsem si, že Godard je tím pravým režisérem, že se stane prvním režisérem druhé poloviny století. Jeho další filmy - až po Socialismus - však byly přece jen trochu jiné, postmoderně nezvyklé, experimentální bez pachutě surrealismu (za experiment se považoval pouze surrealismus), ale s příchutí beckettovské absurdity. Na jeho filmy musí mít člověk žaludek, který dokáže strávit současně studené i horké, párek v rajské a rajče na divoko. "Une femme est une femme" je skotačivý a současně uštěpačný film, jeden z těch starých dobrých Godardů. Stačí se jen uvolnit, vždyť žena je (jen) žena. A nebo (jak se říká v závěru): Angela není LA FEMME, ale UNE FEMME. Pozn. 1: Nomen omen aneb Godard = Goodart + Badart. Pozn. 2: "Tu t'laisses aller" s a od Charlese Aznavoura je opět jedním ze skvělých hudebních klipů. (23.11.2017)

Hravě a rozverně a taky vynalézavě a velmi meta a v rytmu šansonu a čistě po francouzsku o tom, že když se žena chová jako kráva, pak jen chce, aby si muž domyslel, že je vlastně ovce. Když se muž chová jako blbec, pak jím skutečně je. A tak si jeden druhého zaslouží a jen tak spolu mohou být (ne)šťastni. (02.11.2016)