Vdova

Simone Signoret v režii pana Granier-Deffera podruhé. V Kočce jí Granier-Deffer (ve stejný rok) svěřil postavu staré ženy v zruinovaném vztahu na pokraji manželské katastrofy, ve Vdově se Signoretová představuje naopak jako vdova, v jejíž životě po příchodu nového mladíka na farmu zdánlivě blýská na lepší časy. Knížka Georgese Simenona se tady znovu stala podložím pro vytvoření základu a atmosféry k hereckému koncertu, vedle slavné herečky tentokrát exceluje Alain Delon coby muž s nejasnou totožností. Granier-Deffer uměl za pomocí skvělých herců natočit působivá komorní dramata, svým děním často uzavřena na půdu jednoho domku. I když pokud jde o plné hodnocení, zmiňovaná Kočka nebo i Klec mne zasáhly o něco víc. 85% (10.06.2020)

Byl jsem nadšen. Klasická záležitost ve stylu psychokrimi, velmi dobře zrežírovaná, velmi dobře zahraná, film od kterého se neodchází ani vařit, natož na WC. Alain Delon a Simone Signoret, velmi podobné prostředí jako ve Spálených stodolách . Simone Signoret má dokonce totožnou roli statkářky. Film je dabován Trávníčkem a Obermaierovou, kteříž jsou profíci, co to nekurví na rozdíl od moderního za prd stojícího dabingu. O rok později točí Pierre Granier - Deferre Kočku. Ta je taky skvělá. Nenechte si to ujít. (13.06.2010)

Dusivé venkovské drama, které potvrzuje fakt, že lidé jsou všude na světě stejní. Přízemní, malicherní, krutí, neváhající spáchat zlo aby zakryli svoji slabost. Vdova, silná žena, kterou sedlácká rodina jejího manžela pro její prostý původ nikdy nebrala za sobě rovnou, dívka, která díky své lehkosti příliš brzy dospěla a lásky se jí od nikoho nedostává a konečně cynický vrah, který na útěku před spravedlností chce nalézt, spíše než skrýš, duchovní útěchu. Pierre Granier - Deferre dokázal Simenonovu předlohu skvěle převést na plátno a na malém prostoru během nedlouhé stopáže vykouzlit působivé drama téměř antických rozměrů se silnými hereckými výkony Alaina Delona a Simone Signoretové. Jen ten jejich vztah se mi zdál jaksi zvláštní. 80%. (30.05.2010)

V malej francúzskej obci Cheuge, kde pomaly snáď každý o každom úplne všetko vedel, sa raz znenazdajky objavil akýsi »neznámy tulák« Jean Lavigne v podaní tradične charizmatického, a tentoraz spočiatku i fúzatého Alaina Delona, keď sa akurát písal rok 1934 vo fáze sparného leta so vskutku zároveň k tomu aj s mimoriadne zvláštnymi, medziľudskými vzťahmi v rámci kľúčových postáv, čo v podstate ešte vôbec ani nestihol správne vydedukovať, aká naprostá, «nenávistná smršť» nadchádzajúcich situácií, sa s jeho hlavným príchodom vlastne priamo rozpútala, pričom akousi priamou účastníčkou nasledujúcich ["intrigánskych"] udalostí, sa následne stávala i titulná postava - Tati "Vdovy" Coudercovej v náležitom stvárnení charizmatickou francúzskou legendárnou herečkou - Simonou Signoretovou, kedy sa s klasickým, padacím mostom uprostred tohto spletitého diania; začínalo systematickým spôsobom odvíjať i určité poradie príslušných sekvencií naprieč týmto zaujímavým prostredím, kde som určitý čas dokonca uvažoval aj nad tým, že napokon udelím až štyri rovné * z celkovo piatich, no situácia v podobe poslednej zhruba štvrtiny minutáže - ma bohužiaľ presvedčila o presnom opaku, ale i napriek tomu môžem vari naplno skonštatovať, že výsledné 3 * - sú z môjho hľadiska veľmi silnými a konštantnými; s tým dôvetkom, že si súčasne rovnako myslím i to, že určitá časť diváckej obce, bude mať predsa o čosi vrúcnejší vzťah k danému titulu, ako práve váš naozaj triezvo uvažujúci recenzent. • Skrátka; občasne nastávali akési trocha menšie, »scenáristické prešľapy,« a to vzápätí ani nehovoriac o celkom finálnej pasáži, ktorá bola máličko nevierohodnou, kde mi jednoducho chýbali «štandardné znaky,» vzťahujúce sa na ďalšiu ústrednú postavu, ktorej sa bezprostredne dotýkali; nechcem príliš zachádzať do akýchkoľvek detailov, v opačnom prípade by som s vysokou pravdepodobnosťou vyzradil rozuzlenie, a veď napokon divák uvidí sám, čo mal tým básnik na mysli. • Trištvrte vymedzeného času, zväčša všetko fungovalo podľa mojich, priam najideálnejších predstáv, no scenáristickému tandemu Jardin & Granier-Deferre; akosi nemôžem vonkoncom odpustiť: „Že povedzme, zrovna ten "zlomový moment", ktorý na mňa zapôsobil značne povrchne, naštrbil celú predchádzajúcu a pomerne dosť kvalitatívne nastavenú a vyváženú úroveň, ktorá sa tým pádom trošku rozmrvila, pretože sa do [filmovej] zmesi, začali pridávať i také položky, ktoré sa do nej príliš extra nehodili,” ale rovnako rozumiem i tomu, že sa proste nejako muselo ukončiť toto zamotané rozprávanie, pritom sa tak mohlo urobiť aj oveľa podnetnejšou formou, a tak sa tiež pre istotu radšej porúčam, aby toho náhodou už v danej veci nebolo trochu [pri]veľa ← A viete, čo tým chcem povedať, však? (13.04.2024)

Hodně introvertní francouzské drama. Moc se v něm nemluví, ale na druhou stranu tu máte Alaina Delona a Simone Signoret, kteří tu oba hrají naprosto božsky. Nepochybuji o tom, že předloha od Georgese Simenona je poctivá, ale Alain se Simone těm dvěma postavám dodali duši, obraz a emoce. Duši, která z filmu dělá krásný zážitek. Obraz, který pohladí při každém dalším záběru na ten osamocený statek uprostřed francouzských polí. A emoce, které z filmu dělají neopakovatelný zážitek, něco, co Francouzi éry 70. let zvládali s přehledem. Něco, co divákovi, který vyhledává staré francouzské filmy, doslova pohladí na duši. (14.02.2023)