100 dní v Palermu

Syrový snímek s výborným Lino Venturou v roli nekompromisního generála a prefekta Chiesa, který odjede do Palerma, aby zde bojoval s mafií. Film začíná takovou statistikou zavražděných soudců, prefektů a jiných významných státních úředníků, kteří se rozhodli bojovat s nekalými praktikami mafie - to je dost působivé. Prefekt Chiesa začne postupně rozplétat obchodní vazby významných podnikatelů a "ctihodných" občanů, což si nenechají jen tak líbit a odveta se blíží... Jen trochu nechápu, proč by tak významnou osobu doprovázelo jen jedno auto a sám prefekt by si jel jako na výletě (to mi připadlo trochu přes). Druhá věc je spíše mýlka v oficiálním obsahu distributora - totiž, že se stanou objetí bombového útoku... Je to taková čtyři mínus, ale Lino Ventura hrál opět výborně, tak se přikláním v hodnocení směrem nahoru. (15.06.2008)

Obsah 100 minut v Palermu krátce a stručně: V nepravidelných intervalech je mnoho osob zastřeleno v autě. A tyto násilné scény jsou prokládány bezútěšným plkáním Lino Ventury o tom, že když v Itálii nejsou vhodné zákony, nedá se s mafií bojovat. Ponaučením z filmu tedy budiž skutečnost, že ať se snažíte, jak se snažíte, s Mafií nic nesvedete. Čili zas tak objevný to jako úplně není... Trochu přihlouple pak působí didaktické "vysvětlovací" scény, v nichž moudrý generál rozpráví svým podřízeným všeliká univerzální moudra, jakoby snad to byli děti školou povinné. Vrcholem humoru je pak scéna, kde se snad nějaký plukovník protiteroristické armádní jednotky ptá: "A řekněte nám, co je to vlastně prefekt...?" Všichni v místnosti poslouchají jak napjatý skauti u táboráku ... A generál odpovídá: "Víte, mládenci, prefekt je osoba, které stát vložil do rukou moc, aby ho zastupoval v boji se zločinem..." ... Žjóóóva! (25.08.2014)

Kamera strohá jako poušť, přitom snímá z blízkosti a bez milosrdenství detaily krvavého násilí. Snímá je neefektně, surově, skoro dokumentárně. V hlavní roli charismatický Lino Ventura. Leč dialogy to poslaly do háje. Mluví a křičí se hlavně ve frázích, Ventura často bezdůvodně seřvává nebohého šéfa carabinierů, který je však na jeho straně. Je až nepříjemné vidět, že film je hlavně o postarších mužích, kteří vše rozhodují. Jediná ženská role stojící za zmínku je mladá manželka, která je však jen na okrasu a snad aby trochu zmírnila panákovitý portrét hlavního hrdiny. Kde se jen letmo zmíní, že by chtěl změnit zákon, aby měl účinnější nástroj pro boj s mafií. Jinak však jeho úsilí spočívá převážně v plamenných, leč plytkých projevech tu k mládeži, tu k dělníkům. Snad to byl film, který Itálie v té době potřebovala jako apel, z dnešního pohledu však divákovi slouží jen jako doklad doby. SHRNUTÍ: Nezačínej si nic s mafií. Když si začneš, nediv se. (13.09.2022)

G. Ferrara je na mafiánskou tématiku na slovo vzatý odborník a ve "100 dnech v Palermu" to jen potvrdil. Použil tu stejnou metodu, jako později třeba v dramatu "Giovanni Falcone". Jde v podstatě o hranou rekonstrukci skutečných událostí, kterých se drží velmi přesně. Generál karabiníků Carlo Alberto Dalla Chiesa na přelomu 70. a 80. letech úspěšně zatočil s Rudými brigádami i pravicovým terorismem v severní Itálii, ekonomicky motivovaný organizovaný zločin na jihu byl však nad jeho síly (stejně jako nad síly všech, kdo zatím přišli po něm). Byl možná trochu příliš sebevědomý - odtud i jeho lehkomyslné jednání co se ochranky týče. Scéna zavraždění generála a jeho ženy odpovídá faktům - tolik pro borsalina. Lino Ventura tu podal možná životní výkon a G. de Sio mu v roli jeho manželky úspěšně sekunduje. (24.06.2007)

Spíše než rekonstrukce událostí to působí jako oslava odkazu generála Dalla Chiesy a jeho boje s větrnými mafiánsko-byrokratickými mlýny. Působí to spíše jako vzniklé za účelem vzedmutí vášní a donucení lidu i vlády k akci a nikoli nečinnému přihlížení. Což je daň za vznik sotva pár měsíců od zobrazených událostí. Citelně tomu tedy chybí odstup i informace (zvláště v pasážích "ze stanu mafie" a z vládních kruhů) a tak je to dosti povšechné a postupem stopáže čím dál více se vezoucí na melodramatické osobní linii na úkor té syrově rekonstrukční, kterou to razí v první polovině. Ovšem není to v žádném ohledu špatné; jen bych stejnou látku i téma viděl raději zpracovanou o pár let později (a klidně i stejným týmem a režisérem) a více do hloubky. Jenže už by to bylo bez Ventury a to by zase byla věčná škoda připravit ho o tak vděčnou a charismatickou roli. (16.12.2014)