Tábor 14

Neuvěřitelný dokument o chlapci, který celý svůj život až po svůj útěk prožil v táboře smrti, kde každý přestupek se trestá smrtí. Nepoznal rodinu, city, lásku, jen mučení a bití, dřinu, žalování na spoluvězně. Utekl né kvůli získání svobody, kterou nikdy nepoznal, ale lákal ho svět za ostnatým plotem lágru. Paradoxem je, že by se nejraději vrátil zpět do tábora, který byl jeho "domovem". Žití v Jižní Koreji se mu zdá stejně obtížný ne-li těžší, ve společnosti, kde je všeobecná svoboda a materiální dostatek, zboží za peníze. Také je udivující chladná výpověď dozorců, kteří prováděli mučení a zabíjení vězňů. Ve 21 letech se zbraní se cítím neohroženě a ještě vykonávám "dobro" pro vlast. Chlapec nyní už muž za celou dobu natáčení neuroní ani slzu, dozorci nemají ani náznak výčitek svědomí. (28.07.2016)

Neuvěřitelně drsný dokument, který se těžce hodnotí a ještě hůř se o něm mluví. Vlastně je o klukovi, který se narodil a celý svůj život do samotného útěku prožil v severokorejském lágru. Utekl jenom proto, aby poznal, co je za hranicemi lágru. Teď už by se tam ale nejradši zase vrátil. Mimochodem při vyprávění toho nejhoršího, co prožil a my si nedovedeme ani představit, neuronil ani jednu slzu. Na Tábor 14 se dívá neuvěřitelně těžce a malichernost našeho každodenního života tak nabírá naprosto jiné dimenze. (22.01.2015)

Neumím to hodnotit. Asi sem dám pět hvězd, protože to byl zničující, jakkoliv předem tušený zážitek. Ale těžko se posuzuje kvalita zpracování nějakým normovaným způsobem, když je síla tématu nezměrná. „Setkání" s člověkem, kterého absolutně nejde pochopit a není možné se vcítit do jeho situace natož myšlení, přestože už při přečtení synopse se nad jeho osudem dostaví lítost. Přiblížení zrůdnosti severokorejského režimu není ani zdaleka tak mocné, jako síla vědomí, že Shin by vůbec nemohl pochopit význam rčení člověk je strůjcem svého osudu. Shin má totiž dost starostí s tím, aby pochopil existenci jakéhokoliv jiného světa, než je ten v pracovním táboře. K formě ale přeci jen musím říct, že každá ze 104 minut do filmu neoddiskutovatelně patří. Tvůrce, který by neměl natolik tvůrčí záměr, by mohl rozhovor se Shinem sestříhat do slabé čtvrthodiny a dopad na diváka by byl tisícinový. Daná forma (extrémně dlouhé záběry s nevyřčeným až nezřetelným poselstvím, pasáže, kde absence mluveného slova je sdílnější než přímá promluva) není stravitelná lehce a často, ale v daném případě pomohla naplnit zřetelný úmysl dokonale. (12.03.2013)

Vidět je něco jiného než číst, takže jsem si toho od dokumentu asi slibovala moc. Stopáž je ale hodně přepálená a v podobě v jaké dokument je, bohužel imho neplní ten účel, jaký má mít. Dívat se dlouhé minuty na mlčícího Shina mě docela nudilo. Chápu, že se mu o minulosti nemluví lehce, ale když už měl dokument tuhle délku, tak bylo možné ho nastavit jinak. Třeba stejně jako to udělal autor knížky. Detaily o Severní Koreji jako takové. Nočními záběry ze satelitů, kde kontrastuje zářící Soul s temnotou severního souseda. Těch možnosti je mnohem víc. Ale abych jenom nehaněla, naopak se mi líbilo animované zpracování lágru. Ta fádní barva dávala záběrům dokonale pochmurný ráz. Určitě si dokument ještě někdy pustím, ale budu přetáčet. Škoda. (10.11.2014)

Když Šin ukázal ty své ručičky úplně jsem nevěděl, jestli mám brečet nebo se smát. Každopádně on se neusmál, skoro nikdy v žádném záběru. On ani nebyl důvod. Co mně přišlo ale fakt nejhorší, že se mu stýskalo. Fakt jo, poznal všechnu krásu světa, ale ono se mu prostě stýskalo. Tomu říkám dokonalé vygumování mozku (01.05.2015)