Realita

[Scope 100 - 2015] Co jiného čekat od Quentina Dupieuxe (někteří znají jako Mr. Oizo) než totální mindfuck, když je to ten samý chlapík, co natočil drama o vraždící pneumatice. Hrdý nástupce Lynche a sortě jemu podobných. Chvilku si myslíte, že víte o co jde a kdo se z jakého snu probudil, když pak zjistíte, že nevíte vůbec nic. Občas mám takovéto hrátky rád, ale tady mě Realita nijak neuchvátila. Můžeme pochválit originalitu a hudební stránku. Film, který si určité své publikum najde, já do něj ale asi nepatřím. (23.12.2015)

V celém filmu se prolíná realita, sny a filmový svět. Jenže ona ta realita a sny ve skutečnosti jsou jedním a tím samým - a to tím filmem. A náš život je vlastně taky složen z reality a snů, což nutí k zamyšlení, jestli taky jenom nejsme filmové postavy, které zatím jednají podle scénáře a to, že náš svět vlastně je i není skutečný, si neuvědomujeme. Zní to jako blábol, to si určete sami, ale staví na tom nejedna konspirační teorie a pokud jí Dupieux věří, tak asi máme jasno. Taky tady ale je možnost, že si Dupieux chtěl z diváků udělat prdel a natočil mindfuck bez nějakého vysvětlení, hlavně ať si nad tím diváci lámou hlavu a vymýšlejí jednu bizarní teorii za druhou. Tahle varianta by mi ale vadila, jelikož se tam rýsovali myšlenky o tom, že člověk z častého sledování televize totálně zblbne a o tom, že dnešní diváci chtějí od filmů akci, obyčejnou popkornovou zábavu, ale už vůbec nechtějí nad těmi filmy přemýšlet. Každopádně, Dupieux ve svých filmech má jisté paralely (snad je to správné slovo) mezi filmem a reakcí diváka na něj, aspoň mi to tak z těch dvou co jsem od něj viděl připadá. Ať je to jak je to, sice ten film má poutavou atmosféru, záhada ohledně modré kazety zaujme a ta hudba, co tam hraje neustále dokola, je podmanivá, ale i tak úvodních 20 minut je strašně nudných a celkový dojem na víc jak 3* fakt nemám, byť je to zajímavé. (01.01.2020)

"Tak jak si stojíme s Realitou? Docela blbý, je to na padesátce a rychle stoupá. Tak to abych to na chvíli vypnul, řekl jsem si a sáhl po ovladači na stole, ale ten najednou zfialověl, změnil se v hroudu huspeniny a s mlasknutím stekl na podlahu. Bacha, už je to tady, zařval jsem, strhl esáčko, odjistil a zaklekl. Odkud to asi přijde, rozhlížel jsem se kolem. Najednou se esáčko začalo hýbat a obtáčet mi ruce. Z hlavně se stala hlava a snažila se mi zakousnout do krku. ---- Po chvíli boje se mi jí podařilo urvat a hodit na zem. V letu se změnila na vejce, ze kterého se po dopadu na zem začalo něco líhnout. Ani jsem nečekal, jestli to bude krokodýl nebo kuřátko, a rovnou jsem to rozšlápl. Zdálo se mi, že tentokrát to bude spíš kuřátko, ale nedalo se nic dělat. ---- Stejně jsem neměl moc času o tom přemýšlet, protože na mě zaútočil psací stůl. Uhýbal jsem kopancům jeho kovových nohou, které mi neomylně mířily na rozkrok, vytrhával jsem mu šuplíky a přitom se snažil soustředit myšlenky, abych konstituoval ten ovladač. Hlavně aby se mi nepovedl huspeninový ... Tak, konečně se mi podařilo ho udělat. Rychle jsem zmáčknul stopku a všechno se najednou dalo dopořádku. Jenom to kuřátko, a teď už bylo jasné, že to je kuřátko, protože v té loužičce krve bylo vidět trochu žlutého chmýří." --- Roman Neruda (05.06.2016)

Kdyby většina kinematografické produkce vypadala jako filmy Quentina Dupieuxe, asi by mě to lehce znepokojilo. Zatím však představují vítané osvěžení. Absurdní scéna, kdy kameraman podivné televizní show o vaření poprvé navštíví filmového producenta se svým nápadem na horor o vraždících televizorech, se nese v té nejlepší tradici montypythonovského humoru. (08.08.2016)

Co jsem mohl čekat od režiséra filmu, kde pneumatika od auta zabijí lidi? :) Réalité je film o filmu o snech o filmu. Škoda, že film nenabral obrátky od začátku a nechal si to na posledních 30 minut, kdy se začnou postavy setkávat sami se sebou a realita se plete se sny. První hodinu jsem se totiž nudil a některé scény byly až moc (třeba první setkání hlavního hrdiny s producentem). (04.01.2019)