Zatažený závěs

Uf, tohle je jeden z těch filmů, u kterého je hodně těžké určit hodnocení pomocí prostých hvězdiček. Zatažený závěs považuji v první řadě, za politický počin, disidentský film tvůrce, který má zakázáno točit. Vzniklo tak velice osobní, aktuální dílo, pro jehož alespoň částečné pochopení je třeba znát pozadí vzniku. Panahi zároveň natočil celkem složitý experiment, jakýsi metafilm, který prolíná filmový příběh, sny a realitu (a otázka je, co je realita), což celkové pochopení ještě více ztěžuje a já bez mučení přiznávám, že jsem se v tom ztratil. Ale jak píšu hned na úvod, hodnotit tento snímek pomoci hvězdiček je komplikované, je to totiž spíše film-událost, než film-umělecké dílo. (29.06.2013)

Než jsem si stačil ujasnit odpověď na otázku, zda mohou zatažené závěsy způsobit, že dům, v němž se očividně všude svítí, někdo (policisté, v noci) považuje za dům, v němž se nesvítí, a v němž proto nikdo není, ukázalo se, že klást podobné otázky je naivní : vnější a vnitřní skutečnost se v tomto díle volně prolínají. Partovi (který mi v hlavní úloze na začátku připomněl Ludvíka Vaculíka) kdysi pro Panahího napsal "Kruh" ; na rozdíl od něj se "Zatažený závěs" tvůrcům příliš nepovedl. Osou nudné alegorie, zbytečně dlouhé a ve své postmoderní stavbě zbytečně ctižádostivé, je nimrání sebestředného umělce ve vlastním nitru. V literatuře běžná věc, ve filmu jsem si na ně dosud nezvykl, leda když obsahuje humor, citovou výzvu nebo závan nového. V "Zataženém závěsu" jsem nic z toho nenašel. (26.08.2016)

Panahi se rozhodl ve svém novém filmu ještě hlouběji proniknout do své beznadějné životní situace a vytvořil jakýsi nevědomý dialog s vlastními nejistotami a vnitřními démony. V něčem mi to připomnělo Bergmanova sebetrýznivá díla, především svou hlubokou a zvnějšku těžko uchopitelnou introspekcí. Nejpřímočařejším výkladem pro mě bylo zobrazení Panahiho vnitřního sváru, rozhodování o možnostech další existence. Zcela se uzavřít před světem a oddat se svým myšlenkám či z tohoto světa dobrovolně odejít? Dvě přízračné postavy představující tyto krajní póly, jsou později vystřídány vstupem samotného režiséra na plátno. Extrémy se tím vyrovnávají, ale neztrácí na naléhavosti. Panahi však do vyprávění otiskuje i výpověď o (ne)uchopitelnosti reality, o tenké hranici představ a vnějšího bytí, a tím činí předávanou šifru ještě nečitelnější. Každopádně, pro ty, kteří se film chystají zhlédnout, na závěr tápavého komentáře jedno zcela konkrétní varování: pořádně si rozmyslete, jestli nemáte problém se sáhodlouhými záběry, kde se před kameru vyndává několik minut podnos plný nádobí či kde sebevražedkyně pomalu vstupuje do moře, které je u pobřeží sakra mělké. Mnozí diváci se neubránili smíchu a když se poté některé záběry vracely, řada z nich začala opouštět sál. Subjektivně má tedy film několikanásobnou délku a vzhledem k vyhrocené subjektivnosti a nesdílnosti nejde o příliš naplňující zážitek. Já jsem tedy za vykonanou odyseu s tímto počinem očekávané zadostiučinění bohužel nezískal. (29.06.2013)

Pardé je filmem, který klade velké nároky na diváka a jeho aktivitu. Prolínání režisérových představ se skutečností, která reflektuje omezenost jeho tvůrčí svobody, se odehrává v prostředí jedné chaty na pobřeží. Zpočátku nespolehlivé vyprávění divák zpětně přehodnocuje jako představy právě Panahiho. Jeho postavy k němu upírají pohled, vnímají ho, on však postupem času přestává vnímat je. V průběhu filmu dochází k přepisování dosud získaných informací (divák si není jistý, zda jde o představu, vzpomínku nebo o realitu, která se stala v minulosti, což později s přibývajícími podněty aktualizuje). Po skončení však v divákovi přebývá i řada nezodpovězených otázek. Stylisticky se jedná o velmi propracovaný snímek. Hned první několikaminutový záběr odhaluje postupy, kterých Panahi využívá v celém filmu. Ať už jde o velkou hloubku pole s využíváním několika zároveň probíhajících akcí, nebo dokonale vyváženou kompozici každého záběru. Nesmírně inovativní je však práce se zvukovou skladbou a její skloubení s obrazem. Zvuk se často stává primárním (jediným) zdrojem informací a upozaďuje obrazovou strukturu. Na této úrovni tak pomocí zvuku přenáší divákovu pozornost a posunuje vyprávění. Pardé je jedním z nejlepších filmů, které jsem na 48. MFFKV měl možnost zhlédnout. (03.07.2013)

Za úvod bych dal bez váhání 5*, jenže pak to bohužel šlo stále víc a víc dolů. Sice to, co z toho vypadlo, nějaký smysl dává a ta finální myšlenka se mi i líbila, taky věřím že pro Panahiho to bude dost osobní, ale nemůžu si pomoct, délka mi přišla přehnaná, děj zbytečně pomalý a vlastně to v druhé polovině i ztratilo můj zájem. A přitom je znát, že to Panahi má skutečně propracované a ten náhlý zvrat tomu všemu dává mnohem hlubší smysl, ale na víc jak lepší 3* to prostě nevidím. I když bych hrozně rád dal víc. Jinak je to opět další Panahiho nelegální film a ta deprese z domácího vězení se zde odráží docela dobře (vlastně to ani o ničem jiném není), ale žádný silnější dojem to ve mě prostě nezanechalo. Jeho nejslabší film to ale podle mě není. Silné 3* (23.03.2021)