Scény u moře

Vklouznout do poetiky světa hluchoněmých se v tomto snímku podaří překvapivě snadno. Lehce infantilní, ale stále sympatický serfař samouk a jeho věrná dívenka putují městem, pláží, vodou... Vůbec nevadí, že se toho zde mnoho neděje, film si vystačí s výmluvnými obličeji postav, s příjemnou hudbou a mimoňskou atmosférou... Přesto si myslím, že nějaká pointa, či tah na branku je pro tento typ filmu žádoucí, a právě to mi zde chybělo. Měl jsem pocit, že film kamsi směřuje, což když se v závěru nenaplnilo, dostavil se jistý pocit hořkosti. Z toho důvodu se 4* těsně nekonají. 7/10 (14.06.2015)

Aktuálna snímka To leto, najpokojnejšie more, pod režisérskou taktovkou Takešiho Kitana, je síce úplne rozdielnou, než zrovna na čo bývame zväčša u neho priamo zvyknutí, t. j. tentoraz bez všelijakých hrdlorezných gangstrov a skorumpovaných policajtov, čo sa teda práve týka toho predchádzajúceho prípadu, aby i napriek tomuto menšiemu「handicapu」, nás divákov predsa zoznámil i s naprosto rozdielnym príbehom, v ktorom si môžeme v podstate odpočinúť od extrémnych situácií, pričom zase o tie, povedzme komickejšie, určite nebude žiadnej núdze, keďže by následne ani nebolo vlastne o čom poriadne rozprávať, no našťastie som sa neustále iba nesmial, nakoľko originálny scenár, rovnako ponúkol i o niečo zaujímavejšiu, romantickejšiu líniu medzi protagonistom Šigerom a protagonistkou Takakou, ktorí sa nielenže väčšinou predovšetkým i dosť vzájomne dopĺňali, a to už len z toho prostého hľadiska, na čo príde samotný divák hneď, akonáhle sa totižto spustí tento sympatický počin, u ktorého si taktiež myslím, že na jedno zhliadnutie bohato stačí, o čom už vypovedá moje konečné hodnotenie v podobe 3* , kedy možno ani nie som napokon bohvieako nadšeným z výsledného kinematografického produktu, ale súčasne ani zas príliš otráveným, že by som oľutoval niečo málo nad 90 minút filmového času s tým, že podľa mňa zrejme najväčší handicap tohto filmu spočíval najmä v tom, že hlavná postava v podaní Claudea Makiho (o rovných 9 rokov neskôr sa zaskvel v kultovom Brotherovi, s ktorým nemal tentokrát absolútne nič spoločného, čo len vypovedá o jeho všestrannom prístupe!), sa postupne vypracovala, či zlepšila v tom, čo ju skrátka mimoriadne napĺňalo, no stále sa opakujúci motív, vskutku začínal byť pre mňa pomaličky unavujúcim, či dokonca máličko otupujúcim, a tak už kvôli tomu by som snáď nakoniec len podotkol, že režisérovi táto látka príliš nesadla, pritom chcel iba trošku odbočiť zo zavedených koľají, no akosi sa z nich viacej vychýlil, než ako bolo vôbec prípustné. (30.04.2023)

Snímek ilustrující svět hluchoněmých jako žádný jiný. Šum moře, Hisaishiho poklidná hudba, řeč pohledů a něžný příběh lásky beze slov. Díky typicky kitanovskému vyprávění jsou i Scény u moře - film zdánlivě disponující pouze jedinou přímou dějovou linií - vybaveny zvláštním kouzlem nedořečeného a tajemna. Film, který toho řekne hodně, aniž by toho moc namluvil. (18.08.2006)

Hluchoněmý mladík Šigeru živící se jako popelář jednoho dne najde zlomené surfovací prkno a řekne si, že začne surfovat. Po violent copovi a boiling pointu přišel Takeši Kitano s něčím úplně odlišným od čehokoli co do té doby tvořil a povedlo se to velmi pěkně. Scény u moře je z části film o hluchoněmých, z části romantický film a trochu sportovní film o začátečníkovi, co se jen díky vlastní píli vypracuje i přes svůj handicap. Bez čehokoli akčního nebo násilného film sleduje ústřední dvojici Šigerua a jeho hluchoněmé přítelkyně, jak blbnou u moře a jak nakupujou nové prkno a jedou na závody v surfování. Jejich vztah je bez jakýchkoli řečí (což by vlastně ani moc nešlo vzhledem k tomu, že jsou oba hluchoněmí) velmi jímavý a i když jsou oba očividně takoví nesmělí a emoce nedávají najevo nějakým divokým oblizováním se při západu slunce u moře, ale jen náznaky a pohledy. K tomu Takeši Kitano vybral velmi vhodné herce, protože Claude Maki má přesně ten správný výrazový repertoár a Hiroko Ošima zase vypadá jako správná úplně obyčejná pečující a starostlivá holka. Ale nezapomnělo se ani na nějaké vtipné odbočky, jako řidič Susumu Teradžima a jeho problémy s policií nebo dvojice kluků, co po vzoru Šigerua začnou surfovat taky a do toho i nějaké roztomile vtipné scény s hlavní dvojicí jako házení kamínků na okno, nebo skládání oblečení někoho jiného a podobně. Ve výsledku je to dojemný příběh se smutným a zároveň optimistickým vyzněním, ale na pětku je to asi na mě opravdu moc hluchoněmé, protože to se Kitanovi povedlo opravdu dobře ztvárnit svět neslyšících a možná až tak dobře, že stejně jako jsou neslyšící v určitém směru odříznutí od slyšících, tak i tento film je maličko odtažitý od diváka, ale vždycky to za to stojí podívat se znovu (viděla jsem to už asi pětkrát) nejen kvůli příběhu ale taky kvůli té krásné hudbě Joe Hisaišiho :). (19.12.2010)

88% - Kitanův snímek Scény u moře mě nadchnul již od samého začátku svou ospalou atmosférou, během níž jsem úplně cítil slanou příchuť vzduchu kolem silnice, na níž projíždí popelářské auto. Příběh je dojemný, pozitivní, a poetický. Film vládne mnoha druhy ticha, jež mnohdy poví více, než sebelepší dialogy. K nim kontrastuje hudba Joea Hisaishiho, jež podporuje dokonalou plochost celkové podívané. No zkrátka... Tyto lidské SCÉNY u moře jsou ódou na tichou poezii obrazu a křičícího ticha, ke které se vždy rád vrátím. (25.01.2006)