Roudy

Snímek vznikal během jediného roku a cílem režiséra bylo vytvořit ryze dětské prostředí, ve kterém by mohl až dokumentárním stylem zachytit krásnou nevinnost dětského světa a stejně tak i hrůzostrašnou realitu, do které se vzhledem k situaci dětští hrdinové postupně propadají. Ne nadarmo tento krásný a zároveň mrazivý snímek patří k tomu nejlepšímu, co japonci na počátku nultých let natočili.

Nenacházím slova, Ririi Šušu no subete je jeden z těch filmů, ke kterému je potřeba se vracet aby ho člověk docenil v plné komplexitě. Éterický, transcendentální klenot, který zůstane většině diváků na vždy skryt, o to větší potěšení je tenhle diamant objevit a prožít si tu síť smutných a přesto pohlcujících příběhů japonských puběrťáků z toho magického období počátku nultých let, kdy ze světa mizely poslední zbytky analogové doby a svět se začal stávat čím dál více digitálním. Už jsem měl čest s několika filmy pana Šundžiho Iwaie a všechny se mi moc libíly, ale takovou šlehu jsem absolutně nečekal.

Maják💡 Je to trochu, jako by jste vzali tu kazetu z Kruhu a udělali z ní celovečerní film. :D Maják, jsem viděl poprvé v kině před dvěma lety a stejně jako tehdy, jsem si užil naprosto pohlcující atmosféru. Je to jeden z těch filmů, který je bez kina poloviční. Kino člověku dovolí zažít si stísněnost a tíživost Majáku s hrdiny, to vše podpořeno na nervy hrající zvukovou stránkou filmu, v čele se sirénou samotného majáku. Proto diváka vůbec nepřekvapí, že postavám začne postupně šplouchat na maják (ten vtip si nešlo odpustit 😀 ) a začne se stírat hranice mezi realitou a šílenstvím.  Přiznám se, že mám rád černobílé filmy a u Majáku jsem si užíval každý vypiplaný záběr, práce s kamerou a rámováním je tady lahůdková. 5/5 ⭐️

Vizuálně podmanivý snímek Takešiho Kitana s bezchybnou hudbou Joa Hisaišiho. Není to jen film o hluchým klukovi, kterej miluje surfování, ale především film o tom, že láska nejsou slova ale činy.