Sonatine

Život jakuzáka jako rutinní práce stejná jako jakákoli poctivá práce, až samozřejmě na občasné vydírání a vraždy, takhle začíná příběh menšího jakuzáckého šéfa Murakawy, kterého jeho nadřízený pošle srovnat válku gangů na Okinawě. Murakawa a jeho nejbližší spolupracovníci jsou už životem gangsterů unavení stejně jako prý tehdy byl sám Takeši Kitano unavený životem a tohle se promítlo do celého Sonatine. Sonatine samo o sobě je hrozně zvláštní film, který je o jakuze, ale z takového pohledu a s takovým přístupem jaký ještě asi nikdo v mafiánském žánru nepoužil. Murakawa se svou partou jsou na Okinawě pomalu jak na dovolené, místní spřátelený gang jsou zas prozměnu takoví bodří strejdové a mladiství povaleči, kteří jsou pořád v pohodě. Jak se příběh vyvine a jak větší jeho část vypadá podrobně popisovat radši nebudu, aby to zůstalo stejným překvapením jako pro mě když jsem film viděla poprvé. Dá se ale říct, že ve filmu je spousta takové upřímné radosti a vtipu, ale zároveň melancholie a únavy. A samozřejmě se taky řeší smrt a žití a jestli má v životě ještě vůbec cenu pokračovat a dokonce podle toho vypadají i "akční" scény. Zároveň je taky vidět odlišný přístup k těmto životním otázkám u různých postav ve filmu ať už jsou ke smrti odevzdaní, apatičtí, bojácní nebo se k ní staví s hrdým výrazem ve tváři. A postavy jsou jak už je u Kitana zvykem obsazeny výborně a hlavně těmi kitanovými starými známými parťáky, ze kterých nejvíc zaujme mladý Susumu Teradžima, kterého postava nejdřív mrzutá se skamarádí s místním mladým gangsterem. Všichni si natáčení očividně užili, ale pořád v celém filmu byla cítit ta hrozná únava a nechuť žít, která mohla nakonec být znamením rozlučkového filmu Takešiho Kitana, ale naštěstí všechno dobře dopadlo a jeho poslední film to nebyl. :) Vždycky mi v tomhle filmu ale něco chybělo, jenže po shlédnutí kitanova Boiling pointu musím zvednout hodnocení na pětku, protože boiling point bylo maximální zklamání a na sonatine se narozdíl od toho dá podívat vždycky a pokaždé si to užijem. (04.12.2010)

Bravurní yakuzácké drama, které dobylo Takeshi Kitanovi světový věhlas, není jen dalším filmem o válce gangů, ale hlavně nádhernou minimalistickou baladou o přátelství a opravdových osobnosti skrývajících se za pokerovými tvářemi gangsterů. Opět se můžete těšit na režisérův nezaměnitelný pomalý styl vyprávění, cit pro detail a také na jeho osobitý humor. (05.04.2011)

Reziser takeshi Kitano /Zatoichi, Autoreiji/ je znamy svojim pristupom k filmu, kde na jednej strane sa siri filmom brutalita japonskej Yakuzy a na druhej z filmu sa siri radost z filmovania, prijemna ludskost a komicke vsuvky. Jo, Kitano je povazovany za japonskeho Tarantina a coraz viac chapem preco. Pribeh nie je strhujuci, ale zachovava si nemenne tempo a par brutalnych prestreliek sa tiez najde. Dejova linia tuvsak je pritomna, len nie je tak v popredi. 70 % (01.03.2016)

Předně, jde o moji první filmovou zkušenost s režisérem Kitanem. Snímek Sonatine na mě dlouho působil jako docela obyčejné kriminální drama, které sem tam překvapí pouze akcí, nebo náhlým úmrtím. Co ho však kromě hudby či některých zrychlených záběrů ozvláštňuje a nad ostatní podobné žánrovky vyzdvihuje, je právě onen výlet na pláž. To vyčkávání, zdánlivá pohoda, nuda a přitom... Částečně i závěrečné rozhodnutí hlavního hrdiny. Všechny tyto aspekty z něj dělají záležitost, kterou nemůžu a nechci odbýt pouhým průměrem, proto slabší 4*. (20.12.2012)

Scénář: Takeshi Kitano .. Podivný je život a vyřizování účtů v Yakuze. Pan režisér a zároveň hlavní herec si jen obyčejně hraje, brutalitou či jemným humorem nešetří a natáčení evidentně užívá. Bohužel na úkor nějakého hlubšího prožitku a sdělení. Většinu stopáže se střídají dlouhé záběry s minimalistickou akcí nebo radostným dováděním, ale vše se poměrně vleče, trochu až nudí. Takeshi Kitano určitě umí, tentokrát mi ale nesedl.. 70%. (16.11.2005)