Temné kouty

"Zabil tvoji maminku a sestry Ben?" Malá vystrašená Libby odpověděla kladně a každý trošku zkušenější filmový divák ví, že kdyby to byla křišťálově čistá pravda, tak by se o tom žádný film netočil. Já tedy obvykle nemám nic proti tomu, aby se pátralo po tom, jak to ve skutečnosti bylo, ale tentokrát mě to moc nebavilo. Takže mi ve výsledku bylo jedno, jestli je vrahem Ben, Libby, Diondra, zahradník nebo kdokoli jiný a tak to asi nemělo být. (21.01.2016)

Z mého pohledu je tahle tajuplná rozkrývačka vskutku výtečná. Střídání současné a minulé roviny vyprávění se vzájemně velice umě prolíná a postupně skvěle doplňuje celou skládanku. Ruku v ruce s odhalováním jednotlivých střípků toho, co se odehrálo, se odvíjí rovněž tak trochu pulzující atmosféra, která postupně nabírá na síle a v některých scénách je téměř dokonale mrazivá. Děj je promyšlený, ale nikoli překombinovaný, a vcelku přehledně ukazuje všechny okolnosti případu i počínání hlavních postav, zejména té ústřední, která v jeho průběhu prochází viditelnou psychologickou proměnou. Vše nakonec vrcholí ve velmi výživném závěru, který emocemi rozhodně nešetří. 90 % (25.06.2015)

Poznáte tie áčkové filmy, ktoré sa napriek top hereckej hviezde nedostanú do našich kín a skončia na DVD/Blu-ray… Dark Places je z tých, ktorým sa to stáva zaslúžene, akurát že zrovna jemu sa to nestalo. Televízne vyzerajúca dráma o niekdajšej rodinnej tragédii, ktorá vôbec nepracuje s napätím ani atmosférou prostredia, a iba za sebou ukladá dialógové scény, odkrývajúce neoriginálny a nezaujímavý príbeh. Aspoň teda nezaujímavý na americku žánrovku s Charlize Theron. Tá hrá opäť výborne, ale producentské remeslo by mala prenechať iným. Dobrá knižná predloha nie je všetko, dôležitý je režisér, ktorý dá príbehu charakter, náladu, vizuál. (18.06.2015)

Hodnoceny ve světle Zmizelé, která byla již v knižní podobě žánrem i tónem trochu jinde, jsou Temné kouty totálním fiaskem. O zklamání nicméně jde i při odhlédnutí od jména a pověsti autorky (která tentokrát nenapsala scénář, pouze dala režisérovi své posvěcení, cokoli je tím míněno). Nadbytek vypravěčů „dramaturgicky“ ubližoval již předloze, kde ovšem sloužil k vytvoření komplexního, zcela nenostalgického portrétu rurální Ameriky 80. let (amorálnost a násilí v ní bylo možné chápat nejen jako únik před chudobou, ale i jako metaforu zániku tamějšího farmářského způsobu života). Čtyři sta stran textu však není totéž co 100 minut filmu. Filmové Temné kouty jsou uspěchané, roztěkané, bez atmosféry a bez napětí. Otevření filmu vraždou sice slibuje detektivku, na jejímž konci dojde k odhalení vraha, ale vyšetřování probíhá příliš předvídatelně a jednotvárně, aby podněcovalo naši zvědavost a dávalo nám prostor k vlastnímu zapojení se do pátrání. Četné flashbacky málokdy doplňují detektivní linii, nevyvolávají ani nezodpovídají otázky ohledně identity vraha a s předstihem sdělují, co se Libby dozví od dalšího svědka, kterého navštíví. Zkrátka jsou redundantní. Sběr a vyhodnocování informací musely ustoupit před charakterovou proměnou Libby, měnící se z ženy pasivní, která založila svou „kariéru“ na přidělené nálepce oběti, v ženu aktivní, jednající víceméně bez pomoci mužů (v knize je Lyle ještě víc na obtíž). Jakkoli působivě (a přitom s mírou) tuto proměnu Charlize Theron zahrála, kvůli neustálým skokům v čase s Libby nestrávíme dost času, abychom do jejího vnitřního světa pronikli tak důkladně jako v knize, která mnohem více a lépe pracuje s hrdinčiným cynickým komentářem. Těkání mezi empatickou charakterovou studií a odtažitým krimithrillerem způsobuje, že film nefunguje ani na jedné žánrové úrovni. Stejně nekoncepční (resp. s koncepcí režiséra nesladěná) je práce Greengrassova kameramana Barryho Ackroyda, který sice správným svícením a ztlumenými barvami dokáže zvýraznit pochmurnost zápletky, ale syrově dokumentaristický styl (rozstřesená ruční kamera, zoomování) uplatňuje i ve scénách, kde by bylo žádoucí zklidnění a kde upozorňování na skutečnost, že kameru někdo drží v ruce a spontánně reaguje na probíhající dění, jen odvádí pozornost od dialogů. Podobné pochyby vyvolává práce s barvou ve vztahu k různým flashbackům. Zatímco zrnitý černobílý obraz nachází své opodstatnění u vzpomínek na vraždu, které tak připomínají poloamatérský osmdesátkový horor z hodně jeté VHSky, proč jsou černobíle (nikoli již zrnitě) natočeny i vzpomínky jiných postav, případně vzpomínky tvářící se jako objektivní, a na druhé straně nikoli retrospektivy vázané na hledisko Patty a Bena? Jestliže režisér z mnohdy jízlivé a brutální předlohy udělal uměřené, lehce sentimentální psychologické drama, kameraman ji pochopil jako variaci na Capoteho přelomový reportážní román Chladnokrevně. Divák pak nejlépe udělá, když namísto návštěvy kina sáhne po knize. 55% (19.06.2015)

Druhá Zmizelá se nepřekvapivě nekoná. Toto temné drama z pera Gillian Flynn se ve filmové podobě proměnilo v průměrné osobní drama s prvky thrilleru, které většinu času drží v hlubinách průměru nevyrovnané zpracování, které často přestává dávat smysl a režírující a píšící Gilles Pasquet-Brenner nedělá nic, aby potápějící loď zachránil. I napříč zvučné předloze a zajímavému obsazení jsou tak filmové Temné kouty průměrností, která sice nabídne pár zajímavých momentů, nicméně vyrovnává je bezezbytku těmi vyloženě špatnými. [60%] (18.06.2015)