Rodinná oslava

Jeden z pilířů hnutí Dogma 95, který je pečlivě natočen. I když nám Thomas Vinterberg odkryje konkrétní část, tak nezapomene relativizovat to, co právě řekl. Výborné načasování kamery - je až perfektně vlezlá a zachytí každou situaci. Výborný děj není předvídatelný - naopak, i když si myslíte, co bude následovat Vinterberg Vás pokaždé překvapí. Realistické, silné, nesmírně autentické. Emočně zdrcující. (18.12.2013)

Významný milník filmu devadesátých let a jeden z hlavních důvodů pro moje sympatie a oblibu "dogmatiků". Ano, ruční kamera, chabý obraz i zvuk by se daly prohlásit za nedostatek - tady však naopak slouží "dobré" věci. Protože takhle napjatý, autentický a vypjatý snímek se "obyčejnými" prostředky točí jen velice obtížně. Je pak skoro jedno, komu film "fandí" a co řeší - tady jde hlavně o vlnu pocitů, které se na diváka valí. (09.10.2005)

No ty vole. Dlouho mě u filmu nemrazilo, tak teď se jim snad zase začnu věnovat více - na wikipedii mám načtenou stránku o Dogma 95, tak jsem zvědav, co mě čeká příště! Tento rok to u mě zatím "vedou" samé vymývárny mozku ala Princ nebo Alenka... a teď přijde tohle - pro slušná dramata aby člověk chodil až do severské tundry! Jinak na adresu tohoto snímku nemá cenu se moc rozepisovat: je to svěží, je to drsné (je to hororové aneb při scéně v koupelně jsem se fakt oklepal), a trochu se s tím asi dokáže ztotožnit každý z nás. A nebo je snad vaše rodina úplně normální? (06.06.2010)

Jeden z nejstylovějších filmů a to nejen devadesátých let. Má v sobě jiskru, že až oči přechází. Takovou dávkou neposedného vyprávění a nevšedních vychytávek bych se nechával unášet i pokud by se na plátně všechna ta nádhera vyskytovala lehkovážně jen pro efekt sám. Festen však vítězí skutečností, že ta dogmatická vizuální anarchie se prokládá jedním z nejchytřejších scénářů, co se za dané situace dá vymyslet. Možná je na místě spíš slovo vychytralost, ale ta umí zapůsobit stejně tak silně. Základní ideu filmu vidím v relativizaci, tady se nehraje o dobro či zlo, nehledá se tu láska a nebojuje proti předpojatosti. Od toho všeho dává tvůrce ruce pryč a přesto tohle všechno ve filmu zároveň najdete. Je to přítomno, ale maximálně objektivizováno, větší odstup se nevidí často. Nakolik mají pomoci ty kusé informace o jednotlivých aktérech této nevšední oslavy je problematické. I když nám režisér Vintenberg odkryje konkrétní část, tak nezapomene zrelativizovat to co právě řekl. Právě proto nám nemůže sloužit Christian za naprostou autoritu a někdo jiný zase za zloducha. Jsme svědky jednoho dne, jediného okamžiku a není v plánu nás do všeho zasvětit, cílem je odkrýt pouhou jednu stránku problému. Se zbytkem nechť si divák libovolně poradí. Za sebe můžu říct, že proti této hře s divákem nic nemám, protože Festen je strhující podívaná sama o sobě. Velice vtipná (opakování parodoxních situací a jejich karikování) a v první řadě po všech stránkách nezatížená. Ničím a nikým. (16.09.2010)

„Musíme ti pomoct trochu nahoru. Začni tím, že se dnes budeš chovat jako normální člověk.“ Rodinná oslava je místy zlomyslně zábavnou satirou, jindy zas mrazivě silným dramatem. S proslovem nejstaršího syna totiž vše začíná pomalu ale jistě houstnout, a postupem času bude ten chvilkový úsměv člověku tuhnout čím dál víc. Avšak nejpozději s výborným koncem nejspíš zase roztaje. Vinterberg mistrně tepe do všech těch příbuzenských sešlostí, které se navenek vyznačují oslavnými, vtipnými proslovy, nenucenou, rodinnou pohodou a americkými, srdečnými úsměvy, zatímco pod povrchem se často skrývá jen přetvářka, pokrytectví a kostlivci ve skříni. A v případě Rodinné oslavy se pan režisér navíc (i přes tu nadsázku a jisté hrocení) nijak zvlášť nevzdálil uvěřitelnosti, takže mu rád prominu ta místa, kde mu lehce docházel dech, a poděkuju slabším plným počtem. „Mami. Můj přítel Gbatokai…a to je moje maminka.“ - „Vítejte. Těší mě, že vás zase vidím.“ - „Ještě jste se nesetkali, to byl někdo jiný, mami.“ - „Ah…ráda vás poznávám.“ (09.09.2015)