Život jde dál

Na Kiarostamiho filmu Kde je dům mého přítele? jsem vysoce oceňoval mj. silný realismus, na film pro děti a mládež s jednoduchým příběhem zcela nezvyklý. Byl to rozhodně netradiční zážitek, ačkoliv ve srovnání s právě viděným snímkem pořád „jenom film“. Život jde dál v jistém směru předchozí díl volné trilogie překonal, protože Kiarostami se posunul po tragických událostech v íránském Kokeru ještě dál a během podobně jednoduchého příběhu putování malého kluka s otcem krajinou po zemetřesení nabídl divákovi takřka autentický prožitek. Napomáhá tomu jak působivá kamera, zabírající spustošená místa často statickými záběry z pohledu cesty autem, tak samotné zmínky o předchozím filmu, z něhož tu postupně navštívíme a prohlédneme si s hlavními postavy dobře známá místa natáčení, přírodou již zčásti nemilosrdně změněná, a setkáme se i s některými herci z původního filmu v rolích sebe sama. Přes nepochybně smutný ráz a pohled na tragické události vznikl snímek se skoro až uklidňujícím nádechem, z něhož na vás vedle smutku nejednou dýchá i hřejivý pocit při pohledu na ukázku dobrosrdečných mezilidských vztahů i ústřední myšlenky o tom, že život jde vždycky dál a navzdory smutným okolnostem kolem nás je potřeba znovu nalézat k němu chuť. Po velmi působivé první polovině s přímočárým „road movie“ stylem se pak na chvíli napětí ustálí, až se může zdát, že najednou už snímek nemá co nabídnout, ale stejně neztrací atmosféru, upoutává, brzy naštěstí nabere nový dech a závěrečná symbolická scéna se zdoláním kopce je ohromná. Kinematografie zřejmě jediné země, v níž pořád pravidelně vznikají osobité filmy (nejen) pro děti a mládež, pod taktovkou zásadního režiséra opět nezklamala. [90%] (12.02.2022)

In memoriam díl čtvrtý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Kokerská anabáze pokračuje, posledním záběrem se AK nejvíce přihlásil k vlastnímu stylu. Dlužno podotknout, že tento road trip režiséra a jeho syna není zdaleka tak zábavný jako jiné filmy, zejména tolik srovnávané Pod olivovníky. (13.07.2016)

Prostredná časť akejsi „kokerskej trilógie”, ma postupom času zaviedla na známe miesta v podobách iránskych obcí Koker a Poshteh, ktoré v predchádzajúcej časti zohrali tak mimoriadne geograficky kľúčovú úlohu - s istým zošitom, ktorý chcel spolužiak vrátiť spolužiakovi - no tentoraz bola už situácia ale celkom opačná [katastrofálna!], nakoľko po domčekoch z hlinených tehál - niet takmer ani žiadnej hmatateľnej stopy, keďže sa po vplyve silného zemetrasenia o sile magnitúdy 7,4 - zosypali, ako nejaké domčeky z kariet; skrátka, konkrétna oblasť sa vskutku azda vzápätí premenila i na množstvo bolesti a utrpenia s ruinami a sutinami, pod ktorými ostali ležať mnohí mŕtvi ľudia, čo je naprosto nevídaná katastrofa až pomaly biblických rozmerov na územiach, kde sa stretáva niekoľko veľkých tektonických platní a preto zažíva častú seizmickú aktivitu = v júni, v roku 1990, pripravilo o život viac ako 40 000 ľudí, zranenia utrpelo ďalších 300 000 osôb a o domov prišlo pol milióna obyvateľov... • Iránsky autor - Abbás Kjárostamí - znovu vytvára akýsi »hraný dokument« o tom, čo už predtým voľakedy zažil, keď prechádzal daným, zdecimovaným územím spoločne so synom Bahmanom [určite dokumentoval autentické udalosti, z ktorých potom následne vychádzal, keď pripravoval práve tento titul], kedy v podstate zisťoval, čo sa vlastne stalo s ústredným predstaviteľom z úvodnej časti -  s Babekom Ahmedom Poorom a s niektorými ďalšími aktérmi daného titulu - Kde je dom môjho priateľa? • Atmosféra bola tentoraz rovnako vťahujúcou, ako tomu bolo zrejme i pred dvomi, aktuálnymi rokmi, pretože jeho nasledovník/predobraz v podaní Farhada Kheradmanda s Pouyaom Payvarom boli podobne interesantnými, ako aj ich o-r-i-g-i-n-á-l-n-e vzory; s kladeným dôrazom na herecké prejavy, ktoré na mňa napokon zapôsobili civilnejším poňatím. • No i napriek tomu mi čosi podstatného chýbalo, čo mi zabránilo ísť až do maximálneho hodnotenia; povedzme - možno predsa menšie prehrávanie sa ústredných protagonistov? → za to ale štruktúra príbehu, vyrozprávaného prostredníctvom žltého, osobného automobilu, z ktorého som tiež pozoroval príslušné prostredie, ako aj realistické zábery z exteriérov - boli pocitovo neuveriteľne fascinujúcimi, kedy som si zase spomenul na nemeckého autora - Wima Wendersa, ktorého klasické road movies, sú už určite kdesi zapísané vo filmových učebniciach; ó áno, a asi väčšia polovica titulu sa odohrávala optikou tohto dopravného prostriedku, ktorého gumy museli byť totálne zodratými z extrémneho terénu s rôznymi kľukatými cestičkami, a to ďalej ani nehovoriac o tom zlomovom kopčisku... ← Jednoznačne, odporúčam najmä tomu divákovi, ktorý chce poctivo absolvovať celú „kokerskú trilógiu.” (07.05.2024)

Unikátní pseudodokument s klasickým Kiarostamiho rukopisem, s pomalou, statickou kamerou a nádhernými, širokoúhlými záběry. Jeho obdivovatelé se budou tetelit blahem, zbytek publika si příjemně schrupne. Režisér se vydává ve staré kraksně se svým synem do severního Íránu, do oblasti zničené silným zemětřesením, aby zjistil, co se stalo s dvěma bratry, dětskými hvězdami jeho předešlého filmu Khane-ye doust kodjast?. My to samozřejmě chceme vědět také, proto se leckdo naprdne, že nás nechá na konci jen tak stát v půlce cesty poté, co jsme se s ním úmorně kodrcali „pro nic za nic“ takovou dálku. Ale jemu o žádný určitý cíl zřejmě nešlo, nýbrž o samotnou pouť zdevastovaným krajem, o osudy místních lidí, jak se vyrovnávají se ztrátou dětí, rodičů, příbuzných a střechy nad hlavou. Ač byly jejich příběhy různou měrou zdrcující, jedno měli všichni společné. Oni přežili a život prostě musí jít dál. (10.12.2011)

90-minútová road movie z mesta cez krajinu až do spustošeného mestečka zemetrasením. Postrehy ľudí, ktorých sa režisér pýta rôzne otázky, pôsobia veľmi autenticky, nesentimentálne, občas až hrozivo. Dozvedáme sa, že sme v realite, v ktorej bol nakrúcaný Dom môjho priateľa, aby sme sa v Pod olivovníkmi dozvedeli, že sme zase v realite, kde sa nakrúcal Život ide ďalej. Skutočne originálny, netradičný koncept, ktorý ale robí predovšetkým iba z prvého filmu skutočne samostatné dielo. Ale čo na tom, my máme možnosť si túto trilógiu pozrieť naraz a nie čakať dva roky, takže o to intenzívnejší zážitok tieto filmy prinášajú. Vyššie hodnotenie súvisí práve s trilógiou ako celkom, samostatne ma Dom očaril viac. (03.05.2019)