Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Nick Cave na desce - geniální, Nick Cave knižně - geniální, Nick Cave naživo - geniální, Nick Cave ve filmu - lidský. Náhled za mýt který žije vlastním životem bez ohledu na stvořitele a hlavního představitele s neodolatelným Warrenem Ellisem ve vedlejší roli, který si krade každý moment pro sebe. Prchavé, krásné, krátké. (15.07.2014)

Nick se probouzí do dne s číslem 20 000, kdy přestal být lidskou bytostí. Už dlouho jsem neviděla dokument, který by tak uspokojivě, jak svým obsahem, tak svou formou, představoval jedinečnost známé osobnosti. Nick Cave se zpovídá stejným způsobem, jakým vytváří vlastní hudbu, která ztělesňuje neodmyslitelnou část filmu. Doplňuje myšlenky existenciální a vzpomínky, utvářející specifický svět, čímž se odlišuje od dokumentů mluvících pouhými fakty, zapomínajíc na myšlenky. Když chcete někoho doopravdy poznat, zajímají vás v první řadě fakta? Samozřejmě se pracuje s na první pohled znatelnou stylizací scén, jako by směřoval k filmu hranému, opět to ale vystihuje charakter Cavea jakožto tvůrce. "I made something good, something bad... so, what's the deal?" (11.07.2014)

"To act on a bad idea is better than to not act at all, because the worth of the idea never becomes apparent until you do it." ... nevím kolik lidí dokáže myšlenky a názory podat tak podmanivým způsobem jako právě Nick Cave. Už jenom za to má můj velký obdiv, je to prostě jedna velká autorita; a já jen doufám, že nejsem jediná koho tenhle snímek obohatil a inspiroval. (24.06.2015)

Jednak mně nesedla zmatená koncepce dvaceti čtyř hodin v životě toho sebestředného bastarda, kterou rozhodně nebyl mapován jeho dvacátý tisící den na Zemi, ale několik dnů v jednom, druhak - na to, že mě pustil do svojí postele a koupelny, si držel až moc velký odstup... takže zbývá nepopiratelné kouzlo jeho hudby, něco krásně potemnělých myšlenek a obrovské osobní charisma. (12.01.2015)

Snaží se nám to namluvit, že si zde Nick vylévá srdíčko a přesto to lehce zavání umělostí a hezky načančanou iluzí. Asi bych určitě neměl odvahu odsoudit to jako něco lživého- jsem přesvědčený, že Nick ty věci takhle cítí- ale pro vnímavého diváka je tenhle formát plný zinscenované uvolněnosti a bezprostřednosti přecejenom obtížněji sežvýkatelný. Zaměstnanci archívu fascinovaně hltající Nickovu "přednášku" o fragmentech svého života. Orgasmickým obdivem omámení posluchači na komorním představení.. Takové momenty působí divně a snad až nepatřičně.. Nechtěně to pak působí jako jakási snaha o posílení kultu osobnosti. Těžko se to popisuje konkrétněji, kdo to tam taky cítí, ten ví o čem píšu. .....Na druhou stranu některé postřehy jsou fajn, dialogomonology s přátely překvapivě fungují a finále s perfektně prostříhanou Jubilee Street a houpavým doslovem je fakt kulervoucí zážitek který z toho celého zpětně udělá přecejenom onu hledanou záležitost s přesahem. (20.12.2014)