Nekromantik 2

„Nekromantik 2“ je film, který nepotřebujete vidět, pokud jste viděli jedničku. Nepřinese nic nového, jen několik málo skutečně skvěle natočených scén. Samozřejmě v případě, že máte docela silný žaludek. Jinak je to esence toho, co od filmu s podobným názvem a s podobnou anotací očekáváte. Jsem si jistý, že tuhle dvojici filmů už si podruhé nedám, ale jako zkušenost je to zajímavé. (04.06.2015)

Druhý díl nekrofilní úchylárny pokračuje přesně tam kde skončil díl první. Hlavním hrdinou zde není muž, ale žena, která je však úchylná naprosto stejně, ne-li hůře. Romantické scény jako vystřižené z nízkorozpočtového slaďáku ostře kontrastují s eroticky laděnými gore scénami odehrávajícími se uvnitř bytu hrdinky. Oproti jedničce oceňuju komplexnější příběh, ačkoliv konec se dal očekávat minimálně od první třetiny filmu. Hvězdičku navíc uděluju za velmi realistickou a odpornou mrtvolu, kterou si milá dáma vykopala na hřbitově. Kdybych měla zhodnotit oba filmy naráz: těžko říct, co je jejich poselstvím. Žádné zvláštní významy bych v tom nehledala. Je to gore v čisté podobě, které si na nic nehraje, jen servíruje jednotlivé nechutné detaily ze života lidí s touto prazvláštní úchylkou. Člověk si tak nějak více uvědomí, že takoví lidé doopravdy existují a kdoví, jestli váš soused taky nechodí po nocích vykopávat těla na hřbitov. Oba filmy jsou nabité erotikou ve všech možných podobách, nejčastěji samozřejmě v té zvrhlé. A oba nabízejí pohled na to, co se skrývá za maskou lidí, kteří se na první pohled zdají úplně normální. Vidíme střet obyčejného chlápka s tím nejzastrčenějším a nejtemnějším koutem lidské zvrácenosti, navíc v podobě, kterou by málokdo čekal. V jedničce byl celý příběh vyprávěn z pohledu nekrofila, ve dvojce tomu tak už není a právě pro tento střet normálna a nenormálna hodnotím dvojku jako lepší z dvojice filmů. (23.05.2014)

Betty se nemuže vyrovnat se smrtí své životní lásky Roberta a tak se rozhodne s ním žít i po jeho smrti. Pokračování Buttgereitvo undergroundového snímku začíná přesně tam, kde první díl skončil. Jörgova snaha šokovat se opět podařila jen v určité míře, nejvíc si dal záležet na závěrečné scéně, která vážně stojí za to. (24.09.2008)

Člověk má někdy chuť si tak sednout a dát si něco pěkného, něco romantického, něco nekromantického. No a tak si pustí Nekromantika. A jelikož jedničku viděl vícekrát, pustí si dvojku. A ta dvojka není tak dobrá jako jednička. Co je ale výborné, hudební podkres od starých zámých borců Daktari Lorenze, Johna Boy Waltona, Hermanna Koppa a dalších opět skvěle funguje a svou melancholickou náladou jíž doplňuje vzrušující erotické scény doslova zahřeje na duši. Miluju soundtrack z Nekromantiků a nebojím se je zařadit k té nejlepší filmové hudbě. A co se týče mrtvoly, tak v jedničnce byla lepší, tady byla moc čerstvá. (07.11.2011)

Na film jsem šel se svojí holkou v rámci otrlého diváka do aera. S tím, že jsem absolutně nevěděl o co jde. Film začal bez zvuku. Myslel jsem si, že to k tomu patří, akorát mi chyběl zvuk lopaty, když jakási pohledná hnědovláska vykopávala v lodičkách hrob. Pak se ukázalo, že to byla technická chyba. Dvacet minut přestávka a repete. Viděl jsem romantický film pro nekrofily, který se neuvěřitelně táhnul. Opravdu těžko stravitelné až do posledních 20 minut, kdy se to rozjelo. Zajímavé bylo, že kinu bylo daleko víc líto mrtvého tuleně, nežli člověka (U smrti tuleně odešlo pár lidí znechuceně z kina, zatímco u smrti člověka se všichni smáli). Tu a tam se povedl i pěkný vtip. Holce se to líbilo a druhý den jsme zašli ještě na Řezníka. To už se kino tolik nesmálo, ale to je jiný příběh. (16.02.2009)