Jan Hus

Fiasko. Na jedné straně skvělí herci ve vedlejších rolích (Javorský, Kňažko, Dlouhý), na straně druhé všechno ostatní špatně. Atmosféra 15. století nikde, naprosto matoucí scénář obsahující velké množství postav, ve kterých se divák ztrácí, absolutně nedobová Kocábova hudba (když se rozezvučí elektrické kytary u Husova upálení, chtěl jsem ve zlosti něco hodit na obrazovku). Samotný Hus v podání Matěje Hádka působí spíše směšně než důstojně, ale jinak výkony herců mimo výše zmíněných za moc nestály (velmi diplomaticky řečeno). Bohužel selhává i Svobodova režie, který neví, jestli chce točit komorní drama nebo velkofilm (zcela tragická práce s komparsem), o kolísavém a rozvláčném tempu vyprávění nemluvě. Je hezké, že se Svobodův Jan Hus snaží dekonstruovat zaběhlá klišé o této době (Hus tentokrát nerevoltuje proti středověkému feudalismu), ale výsledek přináší brutální zklamání, bohužel. Jako určitá oponentura vůči Janu Husovi Miloše V. Kratochvíla a Otakara Vávry Svobodův Hus selhává. (31.05.2015)

Bilance tohoto díla je v mnohém bilancí polistopadové umělecké dramatické tvorby vůbec. Není náhodou, že do třídílné televizní inscenace bylo vloženo mnoho nesporné práce a úsilí dvou příslušníků dvou starších generací (mezi Kantůrkovou a Svobodou je věkový rozdíl 15 let). Snaha o dokumentárnost a přesnost dobových, zejména ideových reálií je kontraproduktivní. Nemá smysl popírat, že Hus byl hluboce věřící křesťan a že žil a myslel v náboženských kategoriích; stejně tak je ale nešťastné, když se v nich utone přespříliš. To, co je na Husovi a jeho památce podstatné, tkví v něčem jiném. V tom, čím a jak přesáhl svou dobu. V tom Vávra zůstává nedostižným právě proto, že důsledně respektuje Palackého, Masaryka a Jiráska. Je to vztažitelné i na pojetí Husovy postavy. Štěpánkův Hus je mužem zástupů, strhujícím řečníkem, mužem, který plane, a proto za ním jdou zástupy. Tím spíše, že je mužem lidským, chybujícím; že jeho světectví je skrnaskrz lidským. Hádkův Hus je cosi mezi dospěvším Jeníkem Ratkinem a introvertním intelektuálem nové doby. Jako Husovo osobní alter ego je výtečný, jako alternativa ke Štěpánkovu výkonu neobstojí. Naopak pozoruhodná a působivá je gradace závěrečného dílu. Hus v ní vstupuje do věčnosti; neznámý kněz se mění v nadčasový symbol, oběť justiční vraždy vítězí nad koncilem, který v některých ohledech usiluje o totéž jako český mučedník ctnosti a pravdy. Z druhé strany je televizní Hus nesporným vrcholem české televizní polistopadové dramatické tvorby a přináší i nejedno významné dokreslení detailů velkolepé Vávrovy a Mackovy fresky. Svoboda v plné kondici - a tady se tak představuje - je víc než filmový řemeslník; výkon, který odvedl, je dílem zralého umělce. Tragické husovské výročí - v mezích naší doby - bylo uctěno důstojným způsobem. Součástí tohoto nesamozřejmého úspěchu je i skutečnost, že jinou cestou potvrdilo výjimečnost zatracované vávrovské husitské trilogie. A s ní i celý vzmach českého národního hnutí v předminulém a minulém století. A tak to, co Česká televize nabídla, je až překvapivě silné a v daných podmínkách vlastně velmi zdařilé. Je to podstatně víc, než jsme mohli čekat. (02.06.2015)

Srovnání s Vávrou se tu asi těžko vyhneme, ale není to fér. Nejde ani tak o možnosti, které Vávra oproti Svobodovi měl či o hereckých esech, které tehdy byly k dispozici, ale především o to, jak je daná látka uchopená. Pokud pomineme ideologickou podbarvenost 50.let, tak Vávra nabízí přímočarý příběh o hodném kazateli, kterého semele zlá církev a proradný německý král. Tomu se Svoboda snaží vyhnout. Nejde ani tak o samotnou postavu Jana Husa. Jeho atributy jsou dané a Svoboda s Vávrou se na jeho osobě vlastně shodují, ale Svoboda Husův příběh ukazuje více zeširoka. Dává tak nahlédnout do zákulisí kostnického koncilu, snaží se alespoň povrchně osvětlit politické souvislosti a dokonce, byť trošku naivně, ukazuje Husovo soukromí, ať už v rodinném kruhu nebo v řece, ve které se jako malý kluk cachtá ve společnosti Jeronýma Pražského a Štěpána Pálče. Církev samotná tu samozřejmě není vykreslená nijak pozitivně, ale i mezi preláty nachází Svoboda s Kantůrkovou rozumné lidi. Vizuální stránka věci působí příjemně, protože se vyhýbá jak syrovému stereotypu posledních let, tak přemrštěné smršti barev Vávrova podání. Celkovou atmosféru narušuje jen Kocábova hudba, za kterou by měl dotyčný dostat nějakou anticenu. Nechápu, že to s ní vůbec pustili do světa. Spokojenost u mě vládne i s herci. Matěje Hádka jsem si jako Husa nedokázal příliš představit a počáteční rozpaky neměl na svědomí jen stín výjimečného Štěpánka. Ale jak minuty ubíhaly, tak jakoby Hádek získával jistotu a dokázal se celkem obstojně popasovat i se stále se opakujícími frázemi, které mu tvůrci vkládali do úst. V posledním díle to už pak byl z jeho strany koncert. Upoutat dokázal i Vladimír Javorský v roli neustále se opíjejícího a bezradného Václava IV a zamrzelo málo prostoru pro Michala Dlouhého coby krále Zikmunda. Potěšil i Milan Kňažko v roli dominikánského mnicha, ačkoliv jeho úloha Husova zastánce mi zrovna na dominikána neseděla. Kdo mě ale nejvíc překvapil byli Jan Plouhar jako Jeroným Pražský a hlavně Tomáš Dastlík jako Jan XXIII. Ten kontroverzního papeže s pirátskou minulostí vystřihl jako z partesu. Jediným problémem tak pro mě byl jen Jan Dolanský. Jeho přehrávání mi lezlo na nervy a Štěpán Páleč v jeho podání jakoby spíše patřil právě k Vávrovi. Celkově spokojenost a jsem rád, že se mé obavy nenaplnily. Zároveň hřeje u srdce, že dokážeme dát dohromady slušný historický projekt. Příští rok to bude 700 let od narození Otce vlasti Karla IV., tak jsem zvědav, jestli naši filmaři s něčím přijdou. 85% (31.05.2015)

U Jenďoura z Husi opět končí humory. Jde o další z děl zpracovávajících látku, sahající knedlíkům až do samotné podstaty jejich národnostního uvědomění. Po turbulentních veletočích, které pověst pána Jána prodělala, od štelování do pozice šajtána nečistého, přes bijce feudálů, největšího obrozence, pionýra komunismu či třeba oportunistického mouly, dospěla do dnešních časů, časů vyprázdněnosti a zpochybňování všeho. Svoboda tak na popud centrálního Miloše lidstva zkusil nahlédnout na látku jinak, lépe, radostněji a konečně prý ,,bez ideologického podtextu". V úvozovkách, neboť mám podezření, že Kňažka obsazoval a otextoval sám Duka. Historickou přesnost bych ponechal odborníkům z hysterických věd, protože oni si rádi zabreptají, já se juknu ve svém obsáhlém a do podrobností zacházejícím slohovém útvaru na filmové aspekty díla. Tedy - Kocáb nacákal poslední zbytky své soudnosti do súdánské dcerky, Hádek má charisma plže a Dolanského obsadili, abych mohl při jeho přehrávání chcát smíchy do výše nevídané. Tři, za Javorského, odvahu a výdrž. Mou. (06.10.2015)

Troufám si tvrdit, že v tomhle novém zpracování je pojetí Jana Husa o mnoho bližší historické pravdě než komunisticky ztvárněný od režiséra Otakara Vávry. Zajisté byl charizmatičtější a podstatně i výpravnější, avšak ve skutečnosti moc socialistický. Nový pohled na velkou postavu naší historie nabídl zcela jiné hledisko na mistra Jana Husa, který snaží se přiblížit Husa jaksi z lidské stránky. Jenže ne vše se povedlo. Například herec Hádek. Hrát přece jen umí dobře. Tu a tam pronášel dialogy, které by se možná hodily do party skautů, což asi nebyla jeho chyba, ale především vinou scenáře. Jenže obávám se, že jakékoli nové předělání Jana Husa by sotva mohlo být výrazně ještě lepší, než tato třídílná historická freska. Poněvadž sehnat peníze na podobnou látku v českých luzích a hájích bude vždycky těžký. Filmově nic nezapomenutelného, ale jako pár hodin dějepisu docela dobrý. Syntetická hudba mi k tomu jaksi neštymovala. Jelikož obraz doby a hudba musí mít k sobě blízko, tedy přesněji řečeno ve vzájemné závislosti. Což se zde moc nepovedlo. Díky tomu mě to nedokázalo naplno vtáhnout do děje. Jinak také oceňuji skvělý výkon Javorského v roli Václava IV. (10.01.2016)