Iracionální muž

Woody už se ani nesnaží maskovat, že celý příběh představuje pouhou ilustraci k určitému myšlenkovému konceptu a záminku k autorově filozofické disputaci. Aby si ulehčil práci, své úvahy střídavě artikuluje hned skrze dva vypravěče (z nichž jeden k nám promlouvá kdovíodkud) a v nepřeberném množství „walk and talk“/„sit and deliver“ slovních výměn. Marně si – vyjma finále, nabízejícího jediný úsměvný moment filmu – snažím vybavit scénu, která by nestála na tom, co slyšíme, nýbrž na tom, co vidíme (jakkoli jsou Khondjiho romantické záběry zapadajícího slunce krásné, vyprávění slouží jen minimálně). Nedovařené zápletka by vydala možná na jeden segment v povídkovém cyklu. Dějové zvraty jsou tak předvídatelné (jediné překvapení tkví ve volbě vražedného nástroje, neboť je zprvu naznačeno, že by jím mohlo být něco jiného) a zároveň hitchcockovky nepravděpodobné (ovšem bez propracované vyprávěcí struktury, která by nás vtáhla a odvedla pozornost od jejich nepravděpodobnosti) a děj je posunován vpřed tak líně, že jsem v kině pocitově strávil dobré tři hodiny. Po nadějném úvodu se film mění v únavné rozmělňování jedné ideje, se kterou Allen mnohem lépe naložil ve svých dřívějších filmech (Zločiny a poklesky, Match Point). S Allenovou pozdní tvorbou Iracionálního muže kromě literárního charakteru a velmi odbitého vyprávění pojí klišé neodolatelného mužského hrdiny, do kterého se okamžitě zamilují všechny ženské postavy – milé, ale naprosto nepřesvědčivé (ne vinou hereček). Herci přesto zůstávají jediným důvodem, proč se s Iracionálním mužem neseznámit pouze ve formě novely (kdyby nějaká existovala). Woody by udělal lépe, kdyby se pro příště nezdržoval s režírováním a diváky netrápil vyprávěním bez napětí a překvapení a své myšlenkově podnětné scénáře prezentoval pouze v textové podobě. 55% (01.08.2015)

Netradičný Woody, najmä vnútorným svetom postáv, hoci jeho konfrontačný a dialógový svet je stále plný objavovacieho potenciálu. Trošku mi preto prekáža monotematickosť a predurčenie hlavnej línie naratívnej premisy, akoby postavy ničím iným nežili, než entuziazmom po sebe samých. Teda Phoenixova postava má zložitejšie parametre, ale ako znie jazzový podklad charakterizujúci atmosféru snímku, nikam sa neponáhľame, zapúšťame korene a žijeme pre najbližší zmysel nášho poslania. A keď nepríde, vyrobíme si ho sami. Stále obsiahle elánom a autorským citom, možno už nie takým tvorivým odhodlaním, ale stále s vkusom. A to je pre Iracionálneho muža najdôležitejšie. (26.08.2016)

No… já vás mám opravdu rád, pane Allene, ale takovou zbrklou hovadinu, kterou jste umístil zhruba do prostřední části filmu, bych od vás tedy nečekal. Do poloviny dobrý, Phoenix hláškuje jako o život a dává filosofování vale s allenovskou grácií, i ta děvčata se víceméně snaží držet krok s vtipem, ovšem ta vražda, ta to zabila. Tenhle žánrový kočkopes se zkrátka moc nevyvedl. Slabší tři, scénka s výtahovou šachtou byla doslova vysvobozením. (25.09.2015)

Woody Woody Woody, tys mi zase dal, první půl hoďku jsem měl strach, že to už zabalím po té záplavě intoušskejch keců bez pořádného děje, ale pak jako by ses probudil, a servíruješ přesně to, co se od tebe očekává. Klobouk dolů, za mě perfektně vybrusleno. Ale ještě by to chtělo střihnout si v něčem alespoň epizodku. (17.04.2016)

Pokus o návrat na cynické pole Match Pointu, které pro mě osobně selhává v nejasném vypravěči a až příliš průhledné „osud“ pointě, jíž by mnohem víc slušel jiný vítěz. Po většinu času to ale má správný Allenův rukopis, jemuž už se možná na stará kolena trochu třese ruka, ale pořád dokáže napsat skvělé dialogy. Jen ty postavy jsou tentokrát až moc jednorozměrné. Ale zase jsem se vlastně ani nestihl nudit, protože Allen dokáže i o ničem mluvit s noblesou. A to mě stále ještě v jeho podání baví… (06.09.2015)